A znova ta kometa

6. listopadu 2011 v 18:37 |  Supernovy,Komety,Hvězdy a jiná vesmírná tělesa

Studium fyzikálních charakteristik

Už na začátku 18. století někteří vědci navrhli správné hypotézy fyzikálního složení komet. V roce 1755 Immanuel Kant vyslovil hypotézu, že komety jsou složené z nějaké těkavé látky, jejíž vypařování způsobuje jejich zářivý vzhled v blízkosti perihelu. V roce 1836 německý matematik Friedrich Wilhelm Bessel po pozorování proudů vypařování během návratu Halleyovy komety v roce 1835 přišel s myšlenkou, že reaktivní síly vypařující se látky by mohly být dostatečně velké na to, aby podstatně změnily oběžnou dráhu komety, a tvrdil, že negravitační poruchy dráhy Enckeovy komety vyplývají z tohoto mechanismu.
Další objev týkající se komet však zastínil tyto myšlenky na téměř jedno století. V období 18641866 italský astronom Giovanni Schiaparelli vypočítal oběžnou dráhu meteoritického roje Perseid a na základě podobnosti oběžných drah vyslovil správnou hypotézu, že Perseidy jsou fragmenty komety Swift-Tuttle. Souvislost mezi kometami a meteorickými roji dramaticky podtrhl výskyt velmi silného meteorického roje na dráze komety Bielovy komety roku 1872, u níž byl pozorovaný rozpad na dvě části během jejího návratu v roce 1846, a která už po roce 1852 nikdy nebyla pozorovaná. Vznikl model "štěrkového náspu" (gravel bank) kometární struktury, podle kterého se komety skládají ze sypkých hromad malých kamenných objektů obalených ledovou vrstvou.
Do poloviny 20. století už měl tento model několik nedostatků: především nedokázal vysvětlit, jak těleso, které obsahovalo jen nevelké množství ledu, mohlo mít zářivé projevy vypařující se páry po několika průchodech perihelem. V roce 1950 Fred Lawrence Whipple navrhl, že namísto skalnatých objektů obsahujících málo ledu, jsou komety převážně ledové objekty obsahující malé množství prachu a úlomků hornin. Tento model "špinavé sněhové koule" byl rychle přijat.

Výzkum komet sondami

Model sněhové koule se potvrdil, když "armáda" vesmírných sond (včetně sondy ESA Giotto a sovětské sondy Vega 1 a Vega 2) v roce 1986 proletěla komou Halleyovy komety, aby fotografovala jádro a pozorovala proudy vypařujícího se materiálu. Dne 21. září 2001 americká sonda Deep Space 1 prolétla okolo jádra Borrellyovy komety) a potvrdila, že vlastnosti Halleyovy komety platí i pro další komety.
Sonda Stardust, která odstartovala 7. února 1999, už 2. ledna 2004 sesbírala částečky komy komety Wild 2 a ma zem je dopravila 15. ledna 2006. Dne 4. července 2005 projektil sondy Deep Impact (sonda) narazil do komety Tempel 1 a vytvořil kráter s cílem prostudovat její nitro.
V roce 2011 se začalo uvažovat o tom, že v jádrech komet může existovat voda i v kapalném stavu. Ve vzorcích přivezených sondou Stardust od komety Wild 2 byly nalezeny minerály, které mohou vzniknout jen v rozmezí teplot od 50 do 200 °C. Jde konkrétné o minerál cubanit, sulfid železa a mědi CuFe2S3, který se na Zemi vyskytuje velmi vzácně v oblastech s výskytem horkých podzemních vod.

Další výzkum

Budoucí vesmírné mise přidají další detaily k naší představě o složení komet. První z nich bude v roce 2014 evropská sonda Rosetta, která zkříží oběžnou dráhu komety Churyumov-Gerasimenko a umístí na její povrch miniaturní přistávací modul Philae.

Přehled úspěšných kometárních sond

KometaNázev sondyDatum průzkumuVzdálenost
21P/Giacobini-ZinnerICE11. září 19857870 km
1P/HalleyVega 16. března 19868900 km
1P/HalleyVega 29. března 19868030 km
1P/HalleyGiotto13. března 1986596 km
26P/Grigg-SkjellerupGiotto10. července 1992200 km
45P/Honda-Mrkos-PajdušákováSakigakekolem 11. února 1996asi 10 000 km
19P/BorrellyDeep Space 117. září 20012171 km
81P/Wild 2Stardust2. ledna 2004250 km
9P/Tempel 1Deep Impact4. července 2005500 km

Velké komety

I když vnitřními částmi sluneční soustavy prolétnou ročně stovky komet, jen pár z nich zapůsobí i na veřejnost. Přibližně jednou za deset let se objeví kometa jasná natolik, aby mohla být pozorovatelná pouhým okem. Tyto komety jsou označované jako velké komety. V minulosti jasné komety způsobovaly mezi veřejností paniku a hysterii. Jejich zjevení bývalo považováno za zlé znamení. V nedávné minulosti, během přechodu Halleyovy komety roku 1910, Země procházela ohonem komety a noviny v té době mylně způsobily paniku, že v ohonu obsažený dikyan by mohl otrávit miliony lidí. V roce 1997 spustil příchod Hale-Boppovy komety hromadnou sebevraždu kultu Nebeská brána. Většina lidí však považuje velké komety za jev velmi krásný, ovšem poměrně neškodný.
Předpovědět, zda se nějaká kometa stane velkou kometou, je velmi těžké, protože na jasnost komety působí mnoho faktorů. Obecně řečeno, pokud má kometa velké a aktivní jádro, bude procházet blízko povrchu Slunce a není v momentě nejvyšší jasnosti v zákrytu za Sluncem, má velkou šanci se zařadit mezi velké komety. Přestože Kohoutkova kometa v roce 1973 všechna tato kritéria splňovala a bylo očekávané velké vesmírné divadlo, opak byl ale pravdou. Naopak kometa West, která se objevila o tři roky později a která se velkou kometou stát neměla, nakonec byla velmi působivá.
Ke konci 20. století zažilo lidstvo dlouhou přestávkou mezi objevením se velkých komet. Poté se objevily hned dvě velké komety v rychlém sledu - kometa Hyakutake v roce 1996 následovaná Hale-Boppovou kometou, která dosáhla maxima jasnosti v roce 1997, i když byla objevená jen dva roky před tím.

Zvláštní komety

Z tisíců známých komet jsou některé neobvyklé. Enckeova kometa má dráhu ležící mezi oběžnými dráhami Jupiteru a Merkuru. Naopak kometa Schwassmann-Wachmannova má nestabilní oběžnou dráhu, která celá leží mezi Jupiterem a Saturnem. Kometa Chiron, která má také nestabilní dráhu, tentokrát však mezi Saturnem a Uranem, byla nejprve klasifikovaná jako asteroid (dostala dokonce katalogové číslo 2060), později však byla zaznamenána její slabé koma. Podobně byla původně za asteroid považována kometa Shoemaker-Levy 2, dostala označení 1990 UL3. Některé blízkozemní planetky jsou považovány za vyhaslá jádra komet, ze kterých se už neuvolňují plyny.
Několikrát již byl pozorován rozpad jádra komety. Významným příkladem byla kometa Biela, která se rozlomila při průchodu perihelem v roce 1846. Dvě nově vzniklé komety potom byly pozorovány v roce 1852. Později se už nikdy nepozorovaly. Místo toho byly v letech 1872 a 1885, kdy měla kometa být viditelná, pozorovány velkolepé meteoritické roje. Slabý meteoritický roj Andromedidy, který je možné pozorovat každý rok v listopadu, je způsobený tím, že Země přechází původní oběžnou dráhou komety Biela.
Rozpad v perihelu byl pozorován i u několika dalších komet, včetně velké komety West a komety Ikeya-Seki. Některé komety, které se pohybují po oběžných drahách ve skupinách, jsou považovány za části jednoho objektu, který se rozpadl.
Další významné pozorovaní kometárního rozpadu byl dopad komety Shoemaker-Levy 9, pozorovaný roku 1993. V době objevu procházela dráha komety v blízkosti Jupiteru, jehož gravitace kometu při blízkém průletu v roce 1992 zachytila. Tento průlet roztrhal kometu na stovky částí. Během šestí dní v červenci 1994 pak tyto kusy někdejší komety spadly na Jupiter. Poprvé tak astronomové mohli ve sluneční soustavě pozorovat srážku dvou objektů. Podobně se diskutuje, zda objekt zodpovědný roku 1908 za Tunguskou katastrofu nebyl jedním z fragmentů Enckeovy komety.
V současné době se díky stále zlepšující se pozorovací technice objevují nové a nové rozpadlé komety. Je již i jasné, že se komety rozpadají prakticky kdekoliv na jejich poutích sluneční soustavou (viz ).http://www.ian.cz/redsys/upload/195-360.jpg
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama