Druhá přechodná doba dil

5. listopadu 2011 v 8:56 |  Jak se žilo a jak vznikal starý Egypt
Druhá přechodná doba připadá přibližně do let 1797-1543 př. n. l. a zahrnuje období 13., 14., 15., 16. a 17. dynastie.
Není známo, jaké důvody vedly k zániku 12. dynastie; je možné, že reformní administrativní procesy vrcholící za Senusreta III. v konečném důsledku rovrátily státní správu, destabilizovaly zemi a umožnily rychlejší rozpad její integrity. Pádu dynastie předcházelo období slabých vlád Amenemheta IV. a vládnoucí královny Sebeknofru, podrobnosti však nejsou známy. První panovníci 13. dynastie ale zcela jistě pocházeli z jiného rodu, i když za jejich vlád přetrvaly všechny charakteristiky politiky a kultury dynastie předchozí. Tato kontinuita trvající až do doby Neferhotepa I. vede některé badatele k tomu, že ke Střední říši přiřazují přinejmenším ještě i první polovinu 13. dynastie, ne-li dokonce tuto dynastii celou. Na druhou stranu ovšem tato skupina králů postrádá rysy skutečné politické dynastie a její příslušníci, třebaže některé je možno považovat za relativně silné, zjevně nedisponovali takovou mírou moci, jaká byla obvyklá u stabilních faraonských vlád předcházejících období. Není také jisté, do jaké míry tvořili jedinou linii - dědičný princip následnictví se zhroutil a zdá se, že moc spočívala v rukou vlivných vojenských rodin, které možná střídavě určovaly obsazení královského úřadu. Vysoký počet králů období 13. dynastie (pohybuje se mezi 50 až 90) a s její pozdější fází souběžné 14. dynastie (Manehto uvádí počet 76) a nejistota jejich zařazení napovídají, že došlo k fragmentarizaci severního Egypta do městských států, jejichž vládci souběžně užívali královskou titulaturu. Definitivní zánik tradice vlády typické pro Střední říši nastal opuštěním Ictaueje jako sídelního města a jeho přenesením do Vesetu někdy po roce 1685 př. n. l.; poté už místní vládci přestali byť i formálně respektovat autoritu ústřední vlády.
Jedním z nejvýznamnějších center se stalo město Hatueret (Avaris) ve východní deltě. Od závěru 12. a počátku 13. dynastie byla značná část jeho obyvatelstva tvořena imigranty z Levanty, jejichž kultura vykazovala výrazně neegyptské rysy. Vůdcové Asijců přicházejících do Egypta byli v egyptštině tradičně označováni jako hekau chasut - "vládci cizích zemí" (odtud odvozeno řecké označení "Hyksósové"). Vzestup jejich moci nemusel nutně mít povahu násilného konfliktu - archeologické pozůstatky města pro tuto dobu svědčí o naprosté kontinuitě. Někdy ve 2. čtvrtině 17. století př. n. l. přijal první z nich královský status a zahájil expanzi; snad šlo o využití mocenského vakua po přesunu metropole formálního panovníka z Ictaueje do Vesetu, snad o přímý vojenský útok.
Počátek vlády hyksóských králů tvořících 15. dynastii měl podobu "migrace rozličných palestinských skupin z jižní Palestiny přímo do východní delty s cílem usadit se zde, a pohybu mobilnějších bojovných skupin pravděpodobně soustředěných kolem hlavní armády či tvořících volnější spojenectví, jejichž cílem byl Mennofer." Hyksósové disponovali do té doby v Egyptě neznámými typy zbraní, což jim umožnilo postupně ovládnout celý Dolní Egypt a někteří prokazatelně značnou míru autority požívali i v jižní části země. Vesetští vládci si udrželi relativní samostatnost a ovládali poměrně rozsáhlé území (v Kamoseho době hranice mezi oběma královstvími ležela jižně od Chemenu v Kusai), až do závěru 17. dynastie však měli jen lokální význam. V Núbii následkem ustání egyptského mocenského vlivu vzniklo samostatné vojensky mocné království s centrem v Kermě poblíž 3. nilského kataruktu, jehož králové sice podnikali občasné výpady do jižní části Horního Egypta a vystupovali jako spojenci Hyksósů, ale celkově k dění v Egyptě zaujímali opatrný postoj. Ačkoli pozdější literární tradicí, o níž se opíral i Manehto, byli Hyksósové líčeni jako barbarští a destruktivní a nebyli uznáváni za skutečné egyptské panovníky, nýbrž jen za "cizí krále", ve skutečnosti přinejmenším v pozdějších obdobích (zejména za králů Chaiana a Apopiho) uplatňovali zcela egyptský způsob vlády a jejich statut nebyl současníky zpochybňován a nebyl vůči němu uplatňován aktivní odpor. To nejspíše platí i pro vztah s vesetskou 17. dynastií; je dokonce možné, že mezi nimi došlo k dynastickému sňatku.

Nová říše

Nová říše připadá přibližně do let 1543-1080 př. n. l. a zahrnuje období 18., 19. a 20. dynastie.
Zdá se, že vojenský konflikt mezi severem a jihem Egypta byl spojen s nástupem nové vládnoucí rodiny na jihu. S přestávkami trval nejméně 30 let a zahrnoval období tří vesetských vlád. Úsilí králů 17. dynastie Sekenenrea a Kamoseho o vytlačení Hyksósů a o znovusjednocení Egypta završil jejich nástupce a první panovník 18. dynastie Ahmose I. Mezi 18. a 22. rokem své vlády dobyl Hatueret, sídlo hyksóských králů, přiměl jeho obyvatele k odchodu z Egypta a v následném tažení pronikl hluboko do Levanty, kde po tříletém obléhání zničil poslední hyksóskou pevnost - Šaruhén. Asijská expanze a ovládnutí tamních území bylo nejspíše motivováno snahou zamezit opakování invaze do Egypta; současně tím ale byl založen dlouhodobý a téměř nepřetržitý konflikt Egypťanů s Mitannci a následně Chetity, kteří své mocenské ambice uplatňovali ve stejné oblasti. První králové 18. dynastie tak byli především vojenskými veliteli, čímž založili tradici imperiální politiky, která "pokračovala jako ideologicky mocný a častý zvyk i po zbytek Nové říše". Panovníci Thutmose I. a Thutmose III. si na jihu podrobili Núbii až ke čtvrtému kataraktu a na severu překročili Eufrat v oblasti Karchemiše; dobytí Kádeše Thutmosem III. v průběhu 8. z jeho 16. vojenských tažení hluboce zapůsobilo na vládce všech okolních říší.
Egypt se v tomto období těšil mimořádné míře bohatství, silné funkční centralizované vládě vykonávané profesionální byrokracií a značné vnější i vnitřní stabilitě, jejichž výrazem se stal rozsáhlý program monumentálních kamenných staveb realizovaný panovníky po celé zemi. Kulturní a umělecký rozvoj se nejpůsobivěji odrazil ve vysoké úrovni a luxusu dvorské kultury za vlády Amenhotepa III. Jeho syn Amenhotep IV./Achnaton se z doposud ne zcela jasných důvodů pokusil o prosazení náboženské reformy směřující k jisté formě (spíše implicitního) monoteismu, která ve svých důsledcích zasáhla všechny "oblasti života země - od zahraniční politiky až po umění, ba dokonce i samotný egyptský jazyk." Přestože Achnatonovi nástupci jeho náboženské a politické směřování zavrhli a provedli restauraci předchozích poměrů, důsledky reformy "zanechaly hluboké jizvy v kolektivním povědomí" Egypťanů a vedly k zásadní a trvalé proměně egyptského světového názoru.
Následující dynastie byly vždy zahájeny silnými vládami: 19. Setchim I. a Ramessem II. a 20. Ramessem III., po nichž však opakovaně přišlo období dynastické krize spojené s úpadkem politické a společenské stability. Ačkoli Libyjci byli při svých opakovaných vojenských pokusech o proniknutí do Egypta poraženi, nebylo možné zabránit jejich trvalé a stále sílící migraci a usazování v deltě. Mořské národy sice byly odraženy, nicméně jejich expanzí a zhroucením chetitské říše bylo napříště znemožněno účinné ovládání Levanty. Po smrti Ramesse III. tak Egypt přišel o hlavní zdroj svého bohatství; v důsledku jeho dlouhé vlády navíc došlo k znefunkčnění politické role dynastie s rušivým dopadem na administrativní systém. To spolu se souběžnou hospodářskou krizí a všeobecně panující korupcí vedlo k postupné ztrátě vlivu panovníků na státní správu a k vleklému úpadku donucovací schopnosti dvora ve vztahu k jiným mocenským centrům, zejména chrámům. Poslední panovník 20. dynastie Ramesse XI. nedokázal čelit hladomoru ani zamezit občanské válce vyvolané núbijským místokrálem Panehsejem. Po jeho vytlačení zpět do Núbie byla kolem 19. roku vlády vyhlášena éra "nového zrodu", kdy zřejmě došlo k novému nábožensky zdůvodněnému uspořádání poměrů za účelem obnovení pořádku: země byla rozdělena mezi dva mocné hodnostáře pocházející z vojenského prostředí Nesbanebdžeda a Hrihora, přičemž král byl v nové situaci "jen zcela bezvýznamnou," třebaže osobně váženou a respektovanou postavou. O nepatrnosti vlivu centrální vlády na události probíhající v zemi nejlépe vypovídá výrok vojenského velitele Paiancha: "Faraon! Komu (vlastně) dnes vládne?" Králova smrt je pokládána za formální konec období Nové říše.Opěradlo Tutanchamonova trůnu s vyobrazením krále a královny Anchesenamony pod paprsky boha Atona; užitkové předměty z královy hrobky dokládají vysokou úroveň a vytříbenost kultury Nové říše

Třetí přechodná doba

Třetí přechodná doba připadá přibližně do let 1078-665 př. n. l. a zahrnuje období 21., 22., 23. 24.a 25. dynastie.
Po době Ramesse XI. došlo v mezinárodní oblasti k definitivnímu zániku mocenského postavení Egypta a ve vnitropolitické oblasti k jeho opětovnému rozdělení na dvě samostatná území: oblast delty a Fajjúmské oázy ovládl Nesbanebdžed a jeho nová 21. dynastie vládnoucí z Džanetu, zatímco v Horním Egyptě, ačkoli formálně tam byla víceméně uznávána autorita severních králů, vládla linie vojenských generálů zahájená Hrihorem vykonávající současně úřad Amonových velekněží ve Vesetu, jejichž mocenskou základnou byla pevnost Tauedžai. Za skutečného panovníka byl ovšem zejména na jihu pokládán samotný bůh Amon, který vládl prostřednictvím pravidelních věšteb udělovaných kněžím. Obě vlády spolu udržovaly přátelské vztahy posilované vzájemnými sňatky, takže ve skutečnosti tvořily jednu královskou rodinu o dvou větvích. Úsilí Hrihorových nástupců o udržení výlučné moci ovšem nebylo z dlouhodobého hlediska úspěšné a nakonec byli nuceni respektovat vliv i jiných významných rodin. Později byl úřad velekněze obsazován především královskými příbuznými ze severu, až nakonec formální moc nad jihem postupně přešla do rukou božských manželek Amonových - panenských kněžek, jejichž následnictví bylo zajišťováno adopcí. Této situace severní panovníci opakovaně využívali k prosazení svých kandidátek a tím i svých zájmů v Horním Egyptě.
Oporou politické moci v tomto období přestal být byrokratický aparát a na jeho místo nastoupilo jednak předávání vlivných pozic příslušníkům vládnoucích rodin, jednak vojenská síla. Hlavní složku armád v této době tvořili etničtí Libyjci, kteří se od poloviny Nové říše usidlovali v Egyptě a byli zde silně, i když nikoli zcela, egyptizováni; nejzávažnější odlišností bylo, že si stále uchovávali svou původní kmenovou organizaci. Na počátku Třetí přechodné doby už jejich přítomnost výrazně změnila skladbu obyvatelstva v Dolním Egyptě, takže libyjští náčelníci území fakticky ovládali. Výrazem jejich postavení se stalo spříznění s panující dynastií; není proto překvapivé, že nástupcem posledního panovníka 21. dynastie se bez jakéhokoli problému stal jeho zeť libyjského původu Šešonk I. Nová dynastie sice věnovala intenzivní úsilí obnovení centralizované vlády, ale využívala k tomu obsazování úřadů příslušníky rodiny; významná role královských příbuzných nakonec vedla "k vytvoření polonezávislých provinčních vedlejších dynastií, které si v některých případech dokonce nárokovaly královské postavení." Na rozdíl od předcházejících období ovšem politická decentralizace nebyla pokládána za negativní jev, ale v souladu s tradicí libyjského kmenového zřízení byla pojímána jako odpovídající forma vlády. V Egyptě tak vznikla "federace poloautonomních vladařů, formálně podřízených a často pokrevně spřízněných s nejvyšším vládcem-králem." Relativně samostatnými politickými centry této doby byla např. města Džanet, Mennofer, Per Bastet, Džedet, Sau a další.
Vzájemných sporů mezi místními vládci v deltě a nezájmu hornoegyptských vlád o dění v Núbii využili králové nově mezi tím vzniklé kušitské říše Kašta a zejména jeho nástupci Pije a Šabaka: ovládli vojensky Horní Egypt a po porážce severní koalice byli uznáni za panovníky celého Egypta. Nová 25. dynastie, která proto někdy bývá přiřazována k Pozdní době, nicméně zcela zachovala dosavadní decentralizované politické zřízení; pravděpodobně si její králové uvědomovali, že obnovení silného Egypt by bylo v rozporu s jejich ovládnutím země. Namísto toho usilovali svou autoritu upevnit podporou a přetvořením ideologické náboženské role faraonů, v jejímž rámci všestranně odkazovali na tradice Staré říše. Král Taharka se také pokusil o získání vlivu v Levantě. Od konce první třetiny 8. století př. n. l. se proto místní egyptští vládci ocitli ve vleku mocenského střetávání mezi Kušity ovládajícími Egypt a Asyrskou říší, v jehož důsledku Asyřané nakonec zemi dobyli. Pokusili se využít stávajícího politického uspořádání k vytvoření systému vazalských egyptských států navzájem natolik znepřátelených, aby neohrožovaly postavení Asýrie v Levantě, současně však natolik silných, aby s asyrskou pomocí dokázaly zabránit nové invazi Kušitů. Hlavní roli v této organizaci měl hrát místní vládce ze Sau Neko I., jehož rod nakonec dosáhl obnovy egyptské nezávislosti.

Pozdní doba Egypt se v tomto období poprvé ve své historii dostal do kombinace mocenského a kulturního tlaku významných civilizací, které se od 2. třetiny 1. tisíciletí př. n. l. prosazovaly v oblasti východního Středomoří a Předního východu. V mocenském střetávání novoasyrské, novobabyloské a Perské říše a jejich expanzivní politiky, k nimž se později významným způsobem připojil i vliv řeckých městských států, byli Egypťané nuceni využívat kombinaci koaliční politiky a preventivní vojenské konfrontace. Přes významné úspěchy v obou těchto oblastech (např. Neko II. krátkodobě opět rozšířil egyptský vliv až k Eufratu) byla neustále přítomna hrozba útoku ze strany konkurentů. Navíc Egypt přišel o tradiční zdroje svého bohatství - Núbii a oblast Syropalestiny, což znamenalo výraznou nevýhodu ve srovnání s mnohem většími prostředky, jimiž disponoval hlavní nepřítel - Persie. Významné postavení armády, řeckých žoldnéřů a vůbec financování válečných operací se proto v Pozdní době staly klíčové pro zajištění stability královské moci a nezávislosti Egypta.

Novým mocenským a civilizačním výzvám egyptská kultura čelila výraznými archizačními tendencemi - oficiální politika 26. dynastie, všeobecně akceptovaná celkem společnosti, programově hledala v rámci tzv. sajské renesance inspiraci v idealizovaných politických a uměleckých formách předchozích slavných období, zejména Staré říše, na nichž ovšem stavěla vlastní kulturní důraz. Prožitek nebezpečnosti a nestability jistot okolního světa vedl k prohlubování osobní zbožnosti a k pocitu závislosti na vůli bohů, jíž se podle soudobých představ nemohou vyhnout ani panovníci.
Na počátku Pozdní doby syn Nekona I. Psammetik I. úspěšně překonal decentralizační tendence pramenící z politického uspořádání Třetí přechodné doby a nová 26. dynastie vládnoucí ze Sau dosáhla výrazných úspěchů v obnově vnitřního uspořádání a s ohledem na jeho proměnlivost i mezinárodního postavení říše. Její králové prováděli rozsáhlý stavební program, jenž zahrnoval i obnovu v té době už starobylých monumentů. Podle Hérodotova podání v době Ahmose II. byl v Egyptě vůbec "největší blahobyt, a to jak z toho, co řeka dávala půdě, tak z toho, co dostávali od půdy lidé, a bylo prý v něm tehdy celkem dvacet tisíc obydlených měst." Vzrůstající perské moci se pokusili čelit aliancemi s ostatními ohroženými státy. První z nich ovšem vzala za své porážkou lýdského krále Kroisa v roce 547 př. n. l.; po zániku novobabylonské říše v roce 539 př.n. l. a po ukončení spojenectví se samským tyranem Polykratem nakonec zůstal Egypt bez spojenců.
Po bitvě u Pelúsia v roce 525 př. n. l. jej Kambýsés II. ovládl. První perští velkokrálové usilovali o určitou formu dorozumění s egyptskou společností a aktivně vystupovali v tradiční roli faraonů, jak o tom svědčí např. významný hodnostář této doby Vedžahorresnet. V Egyptě nicméně opakovaně propukala povstání, jejichž potlačení ze strany Peršanů vyžadovala pro značnou odlehlost země poměrně velké úsilí, a která ochotu ke spolupráci narušovala a vedla k utužování okupačního režimu. Mezi lety 404-343 př. n. l. opět vládly domácí dynastie, ale nezávislý Egypt byl pro Peršany nepřijatelný, neboť představoval nebezpečí pro strategickou rovnováhu západní části jejich říše. Artaxerxés III. proto zorganizoval "dokonce tři velké útoky, aby tuto ztracenou, ale vysoce nebezpečnou provincii" znovu dobyl. Perskou nadvládu v zemi o desetiletí později definitivně ukončil Alexandr Veliký.http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/15/HorusAndNectaneboII_MetropolitanMuseum.pngNachthareheb pod ochranou boha Hora; osobní zbožnost spojená s přesvědčením o závislosti na vůli bohů, jíž podléhají i panovníci, jsou charakteristickým znakem Pozdní doby

Řecko-římská doba

Řecko-římská doba připadá do let 332 př. n. l.-395 n. l. a zahrnuje dále různě označovaná období: vládu Alexandra Velikého a jeho formálních nástupců (Makedonskou dobu), vládu panovníků z rodu Ptolemaiovců (Ptolemaiovskou dobu) a po roce 30 př. n. l. období nadvlády Římské říše (římskou dobu). Rok 395 jako konec tohoto období je ve skutečnosti zcela formální a má jen periodizační význam; Egypt v důsledku rozdělení říše připadl pod vládu východořímského konstantinopolského dvora, takže zcela plynule bez jakýchkoli výrazných změn navazuje období označované jako Byzantská doba. Řecko-římská doba je někdy pokládána za součást nikoli už starověkých egyptských dějin, ale dějin antických, Byzantská doba za součást raného středověku.

Egypt se této době stal součástí širšího středomořského okruhu helénistických monarchií a posléze římského impéria. Tato situace byla zcela nová: třebaže v předchozích staletích zemi už cizí dobyvatelé několikrát ovládali, jejich vláda až doposud nepřinášela zásadní střet kultur. S příchodem Alexandra Velikého a s vládou jeho nástupců ovšem do egyptského světa vstoupila antická civilizace, jejíž preference byly od těch egyptských zcela odlišné, ale noví egyptští vládci se s ní ztotožňovali více než s tradiční egyptskou kulturou. S výjimkou Kleopatry VII. žádný z ptolemaiovských králů, římských císařů či jejich vyšších úředníků neovládal egyptštinu a sídlem vlády byla Alexandrie - po všech stránkách řecké město ležící na mořském pobřeží mimo vlastní území tradičního Egypta. Existovaly i smíšené sňatky a někteří Egypťané dosahovali za Ptolemaiovců významných míst, nicméně Řekové a po nich i Římané obecně pokládali Egypťany za primitivní a opovrženíhodné. "Ptolemaiovská královská moc se ve všech ohledech izolovala od svých egyptských poddaných" a v římské době byli rodilí Egypťané vyloučeni z účasti na správě země.

Řečtí a římští panovníci egyptské tradice podporovali a využívali potud, pokud byly politicky výhodné pro udržení a efektivní vykonávání jejich vlády. V řecko-římské době se proto v Egyptě rozvíjely vedle sebe dvě odlišné kultury - egyptská a antická - s jen velmi řídkými a kromě helénistické adaptace některých egyptských náboženských představ nijak významnými pokusy o synkretismus. Naopak mezi nimi byl vzájemný odpor, byť v určitých etapách zakrývaný jistým stupněm životaschopné spolupráce. Důsledky "dvojího Egypta" se ovšem pro tradiční kulturu ukázaly jako osudné: "královský dvůr se nerozvíjel kolem egyptských kultů v jejich původní podobě a egyptská aristokracie se začala přiklánět ke středomořským zvyklostem, což znamenalo ztrátu podpory pro tradiční přístupy" charakteristické pro staroegyptskou civilizaci,a to včetně přístupů uměleckých.POKRAČOVÁNÍ NA
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama