Starověký Egypt díl I

5. listopadu 2011 v 7:27 |  Jak se žilo a jak vznikal starý Egypt
Starověký Egypt byl jedna z významných a také nejstarších starověkých civilizací ve Středomoří a na Předním východě. Jejím centrem byla oblast severovýchodní Afriky na území dnešního Egypta, kde se soustředila podél dolního toku řeky Nilu až k prvnímu kataraktu tvořícímu přirozenou jižní hranici. Specifické podmínky nilského údolí a pravidelných nilských záplav umožnily v kontrastu s omezenými možnostmi tehdejší Sahary velice brzy přeměnit okraje záplavové oblasti na vysoce výnosnou zemědělskou půdu, a to pouhými jednoduchými úpravami přirozeného prostředí. To vedlo k relativně značnému soustředění obyvatelstva do údolí a k jeho soběstačnosti, nezávislosti na okolních oblastech a následně i etnocentrismu jako výrazným znaků staroegyptské civilizace. V různých obdobích mocenský vliv egyptských panovníků zahrnoval i další oblasti, zejména na jihu území Núbie, na severu Sinajský poloostrov a jižní Levantu, dále pak Západní poušť včetně jejích oáz, Východní poušť a pobřeží Rudého moře. Tato území ale zpravidla nebyla samotnými Egypťany považována za součást Egypta jako takového, o čemž svědčí jejich zvláštní názvy užívané v egyptštině.
Staroegyptská civilizace trvala a kontinuálně se rozvíjela po dobu více než tří tisíciletí, přičemž Egypťané si této kontinuity byli vědomi a učinili ji součástí své historické paměti - v průběhu dějin se v obdobích krizí či úpadku do své minulosti obraceli a hledali v ní inspiraci pro soudobé kulturní i politické koncepce. Vznikla na konci 4. tisíciletí př. n. l. z pravěkých a předdynastických kultur (zejména kultury badárské, merimdské a nakádské), když kolem roku 3150 př. n. l. došlo k ustavení první egyptské dynastie a jednotného centralizovaného státu touto dynastií ovládaného. Již v tomto raném období se objevila řada typických kulturních, politických, ideologických a náboženských rysů, které Egypťané v následujících tisíciletích rozvíjeli a až do zániku své civilizace je neopustili; v jednotlivých historických obdobích byly preferovány jen různé stránky těchto paradigmat, zatímco ona sama zůstávala kontinuálně přítomna. Nositelem této pozoruhodné kulturní, společenské a politické stability bylo specificky egyptské pojetí světa a královské moci, jejíž autorita jako instituce zůstala po více než tři tisíciletí prakticky nezpochybněna. Díky tomu "důležité aspekty faraonské civilizace mohly zůstat několik tisíciletí relativně nedotčené a prodělat jen kombinaci kulturní a politické transformace na počátku Arabské doby" v roce 640/641.
Svého vrcholného období starověký Egypt dosáhl ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. v době Nové říše, kdy egyptský stát získal imperiální charakter a byl rozhodující mocností v celé širší oblasti východního Středomoří. Thutmose III. ovládl rozsáhlé území od čtvrtého nilského kataraktu na jihu až k hornímu toku Eufratu na severu a jeho třetí nástupce Amenhotep III. nejen že "udržel nesmírný respekt k Egyptu v sousedních zemích", ale využitím dobytých zdrojů také říši přivedl "k nebývalému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu," z nějž těžilo několik následujících generací. Od poloviny 12. století př. n. l. však docházelo k opakujícím se obdobím úpadku centrální moci a konfrontací s nově vznikajícími starověkými státy, jimž Egypťané z dlouhodobého hlediska nedokázali úspěšně čelit. To vedlo ke spíše defenzivnímu pojetí zahraniční politiky a nakonec k opakovanému ovládnutí Egypta cizími vládci - Núbijci, Asyřany, Peršany, řecko-makedonskými Ptolemaiovci a nakonec v roce 30 př. n. l. Římany. Přesto ovšem staroegyptská civilizace zůstávala z kulturního hlediska velice vitální a svébytnou; teprve od přelomu 2. a 3. století je pozorovatelný nepochybný úpadek tvůrčí invence. Její definitivní zánik přinesl až nástup křesťanství.
Staroegyptská civilizace dosáhla významných úspěchů na poli hmotné, znalostní i duchovní kultury, o nichž svědčí např. budování rozsáhlých kamenných monumentů (pyramid a chrámů), památky písemnictví či doklady o administrativní a společenské organizaci. V mnoha ohledech ji lze oproti soudobému starověkému světu dokonce považovat za jedinečnou a "moderní". Je také zřejmé, že starověký Egypt významným způsobem působil na příslušníky ostatních starověkých národů; otázka míry jeho skutečného vlivu na utváření ostatních starověkých civilizací je ovšem stále předmětem diskusí. Až do současné doby je inspirací pro řadu kulturních a duchovních proudů (např. hermetismus), v jejichž rámci ovšem dochází k výrazným reinterpretacím staroegyptských reálií.
Vědeckým výzkumem starověkého Egypta se zabývá historická věda - egyptologie. V jejím rámci je pojem "starověkého" či "faraonského" Egypta časově vymezován od období konce pravěku bezprostředně předcházejícího vzniku sjednoceného státu až do dobytí země Alexandrem Makedonským v roce 332 př. n. l.Hlavní centra starověkého Egyptahttp://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c5/Egypt.Giza.Sphinx.01.jpgPyramidy (zde Rachefova) a Velká sfinga v Gíze jsou dnes nejznámějšími symboly staroegyptské civilizace

Dějiny výzkumu

Starověcí Egypťané, přestože si byli vědomi své minulosti, od Nové říše se jí aktivně zaobírali (např. v osobě prince Chamuaseta) a nejpozději od 26. dynastie ji všeobecně studovali, nikdy sami nevytvořili retrospektivní kritický pohled, který by reflektoval jejich kulturu a dějiny. Jan Assmann to přisuzuje typicky egyptskému pojetí dějin jako nepřetržitého chronologicko-analistického sledu králů, v němž bylo nepřípustné porušení kontinuity; přitom ovšem teprve diskontinuita "umožňuje vznik představy konce, odkud by bylo možno vyprávět o minulosti."
První kulturně a historicky pojaté popisy Egypta proto podali až řečtí antičtí autoři. Nejpozději od Pozdní doby totiž Egypt začal být ve starověkém světě pokládán za zemi mimořádného vědění a moudrosti, takže "pro mnoho cizinců všech společenských vrstev byly egyptská kultura a náboženství natolik přitažlivé, že byli odhodláni urazit poměrně dlouhou a časově náročnou cestu," aby se s nimi seznámili. Nejstarším známým souborným dílem je Euterpé - druhá kniha Dějin Hérodota z Halikarnássu, která i přes dílčí pochybnosti provázející její text už od starověku zůstává dodnes významným zdrojem informací o starověkém Egyptě. Pod vlivem řecké historiografie sepsal egyptské dějiny ve 3. století př. n. l. pro ptolemaiovské panovníky kněz Manehto. Badatelé pokládají za jisté, že vycházel z oficiálních dokumentů; jeho spis zvaný Aigyptiaka (Egyptské pamětihodnosti), který byl zřejmě nejúplnějším staroegyptským dějepisným dílem, ovšem doposud nebyl nalezen a znám je pouze v nepřesných výpiscích pozdějších spisovatelů. Z dalších autorů se Egyptu věnovali např. Strabón a Kléméns Alexandrijský.
Nejvlivnější obraz Egypta ovšem podal Platón. Zdůrazňoval údajně "devítitisíciletou kněžskou tradici, vůči níž se Řekové jeví jako děti," a prohlásil, že Egypťané rozpoznali pro všechny věci "standardní typy - řecký výraz zní schémata, v nichž závazně pro všechen čas poznali a vymezili krásno." Egyptský bůh Thovt je podle něj původcem a učitelem veškerého vědění a egyptské kněze pokládal za nositele Thovtových nauk. Ve stejné době pak athénský řečník Isokratés poprvé explicitně formuloval idealizovanou tezi o egyptské filozofii, která má být zdrojem veškeré filozofie vůbec. Předznamenal tak hermetickou tradici Egypta jako tajemné země, v níž jsou bohové nejblíže lidem a která je pramenem dokonalé moudrosti a úplného vědění. V návaznosti na to Diodóros Sicilský podal rozsáhlý seznam slavných Řeků, kteří měli zemi navštívit, a tvrdil, že to, za co jsou váženi, pochází ve skutečnosti z Egypta. Po zániku znalosti čtení hieroglyfického písma se tento v hermetismu dodnes živý směr, Erikem Hornungem označovaný jako egyptozofie, stal převažující tradicí reflexe staroegyptské civilizace, ačkoli z vědeckého hlediska jde spíše o "imaginární Egypt", tedy o "ideu (Egypta) nezávislou na čase, která s dějinnou skutečností souvisí jen zcela volně."
Středověká představa gízských pyramid; v biblickém kontextu byly vykládány např. jako Josefovy sýpky
Středověká Evropa dočasně ztratila kontakt s většinou klasických antických spisů a země samotná se stala nedostupnou v důsledku islámské expanze. Zdrojem informací o Egyptě se tak staly téměř výhradně jen starověké realitě vzdálené biblické příběhy a ve vzdělanějších kruzích také hermetické nauky spojované s postavou "nejmoudřejšího z lidí" Herma Trismegista. Teprve v 15. a 16. století s nástupem renesance došlo k novému probuzení zájmu o antickou vzdělanost a tím i o užší kontakt se zapomenutou staroegyptskou civilizací, neboť mezi nimi byla shledávána významná souvislost. Egypt se stal cílem cestovatelů z řady evropských zemí a jejich cestopisy s popisy starověkých památek doprovázené více či méně přesnými vyobrazeními posléze podnítily zájem umělců i vědecky zaměřených orientalistů. Nejvýraznější osobností tohoto období byl Athanasius Kircher, který jako vůbec první z badatelů vyslovil názor, že tehdy ještě živá koptština je dědicem jazyka, který byl kdysi zapisován v hieroglyfech. Jeho pokus o rozluštění písma ovšem neuspěl; pod vlivem Hórapollóna totiž jednotlivým znakům přikládal čistě symbolický význam.

EgyptologiePočátky skutečně vědeckého výzkumu starověkého Egypta jsou spojeny s egyptským tažením Napoleona Bonaparta z let 1798-1801. Součástí vojenské výpravy totiž byla i vědecká a umělecká komise složená ze 151 odborníků z nejrůznějších oborů. Jejím hlavním cílem sice nebyla dokumentace staroegyptských památek, nicméně členové komise, z nichž v tomto ohledu vynikl zejména umělec a kreslíř Dominique Vivant Denon, právě tomu věnovala nemalé úsilí. Výsledkem jejich činnosti se stalo monumentální dílo Description de l'Égypte vydané v letech 1809-1828, které svou bohatou vědeckou dokumentací položilo základy egyptologie.

Klíčovou otázkou nově vznikající vědy se stalo rozluštění hieroglyfického písma. Toho po dílčích úspěších jiných badatelů (zejména Johana Davida Åkerblada a Thomase Younga) dosáhl na přelomu let 1821/1822 Jean-François Champollion konfrontací tří znakových verzí (řecké v alfabetě a egyptské v hieroglyfech a v hieratice) identického textu zaznamenaných na Rosettské desce. Jeho metoda čtení hieroglyfů byla jako jediná správná definitivně potvrzena v roce 1837 a 1866 Karlem Richardem Lepsiem a v roce 1896 Peterem le Page Renoufem, což otevřelo cestu k radikálnímu rozvoji egyptologických institucí a egyptologického zkoumání staroegyptských reálií.

Prvotní úsilí egyptologů bylo zaměřeno na výzkum a dokumentaci památek, zejména monumentů, přímo v Egyptě. Pozoruhodných výsledků dosáhl např. Richard William Howard Vyse, který ve spolupráci s Johnem Shaeem Perringem ve 30. letech 19. století prováděl náročný výzkum gízských pyramid. Největší a nejlépe organizovanou výpravou své doby byla pruským králem financovaná a Lepsiem vedená výprava z let 1842-1845. Jejím hlavním zaměřením bylo měření, zachycení podoby památek a opisování nápisů; výsledkem se stalo monumentální dílo Denkmäler aus Ägypten und Äthiopien vydané v letech 1849-1859. Počátek prvních systematických archeologických výzkumů je spojen se jménem Augusta Marietta. Ten v roce 1850 zahájil archeologické práce v Sakkáře, při nichž objevil zejména Serapeum - pohřebiště posvátných býků Hapiů. Mariette, pod jehož vedením vykopávky dosáhly nebývalého rozsahu, si také jako první z badatelů uvědomil nutnost ochrany památek. Z jeho iniciativy proto byla založena Egyptská památková správa, která měla zamezit jejich rabování a pustošení hledači pokladů, a Egyptské muzeum v Káhiře, jehož cílem bylo shromažďovat a uchovávat objevené nálezy.

Vedle archeologického výzkumu, jemuž ve 2. polovině 19. století dominoval William Matthew Flinders Petrie a v 1. polovině 20. století práce Ludwiga Borchardta a objev Tutanchamonovy hrobky Howardem Carterem, bylo hlavním předmětem zájmu egyptologů jazykové bádání. Na půdě Pruské akademie věd vznikl v roce 1897 projekt na vytvoření velkého slovníku egyptštiny; práce vedené Adolfem Ermanem ovšem vyžadovaly zpracování velkého množství artefaktů rozvinutého staroegyptského písemnictví, takže první svazek doposud nepřekonaného díla Wörterbuch der ägyptischen Sprache mohl být vydán až v roce 1926. Významným filologickým počinem pro poznání pozdní fáze vývoje egyptštiny - démotštiny byla Grammaire démotique - Gramatika démotštiny Františka Lexy, jejíž první svazek byl vydán v roce 1938.

V období po 2. světové válce došlo v egyptologii k zásadním změnám v přístupu. Od roku 1952 nová republikánská egyptská vláda začala plánovat stavbu Vysoké Asuánské přehrady, která po svém dokončení měla zatopit rozsáhlá památkově významná území někdejší Núbie. Protože nebylo v možnostech Egypta ani Súdánu financovat záchranu ohrožených památek, obrátily se tyto státy na UNESCO s žádostí o pomoc. Mezinárodní akci na záchranu a dokumentaci památek Núbie, jíž se účastnila významná egyptologická pracoviště z celého světa, se dostalo široké podpory kulturních a politických institucí i světové veřejnosti; vedla také nejen k rozvoji mezinárodní egyptologické spolupráce, ale v některých zemích i k rozvoji egyptologie jako vědeckého oboru vůbec (např. k založení Československého egyptologického ústavu). Skončila úspěšně v roce 1980, nicméně záhy se ukázalo, že existence asuánské přehrady přivodila změnu klimatu v Egyptě a ve svých důsledcích (vyšší vlhkost, stoupající hladina spodní vody a nutnost užívání agresivních umělých hnojiv poté, co ustaly nilské záplavy) má devastující vliv na všechny pískovcové a vápencové monumenty. Moderní egyptologie se proto zaměřuje zejména na ochranu památek; nové vykopávky spíše ustupují ve prospěch dokumentace a prací restaurátorských, konzervačních a stavebně-rekonstrukčních.http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fb/Abusimbel.jpgPatrně nejnáročnější akcí záchranného projektu UNESCO bylo přemístění chrámů v Abú Simbelu. Skalní masiv, do nějž byly chrámy vytesány, byl rozřezán na bloky a po přesunu na výše položené místo znovu sestaven Pozvolna tak opouští svou počáteční vyhraněně pozitivistickou fázi, čímž se jí otevírá prostor pro nový a doposud jen málo doceňovaný rozměr staroegyptské reality, zejména v oblasti jejích duchovních dějin.

Země a obyvatelstvo

Nejobvyklejší označení dnešního území Egypta užívané samotnými jeho starověkými obyvateli bylo jméno Kemet (konvenční vokalizace hieroglyfického zápisu km.t; někdy přepisováno také jako Takemet či Kemi), v překladu z egyptštiny "Černá (země)". Je odvozené z černé barvy úrodného bahna přinášeného Nilem při každoročních záplavách a tvoří opozitum ke jménu Dešret (dSrt, přepisováno též jako Tadešret) - "Červená (země)" podle barvy rozpáleného písku označující poušť, kterou Egypťané za součást své země nepovažovali. Ukazuje se tak základní staroegyptský model světa jako působení navzájem provázaných dualit, který je pro tamní myšlení charakteristický. Dalším obvyklým pojmenováním bylo např. Meri (Tameri) - "Milovaná" nebo "Obdělávaná (země)".

V jiném smyslu býval Egypt označován jako Tauej (tAwy) - "Obě země", tedy území sjednocené panovníkem spojením dvou rozdílných (a v mnoha ohledech protikladných) částí. Jižní část Egypta (Horní Egypt) bývala nazývána Ta Šema (SmAw) - "Úzká země", přičemž toto jméno popisně odkazuje na tamní geografickou realitu krajiny v podobě úzkého obyvatelného pruhu země podél toku Nilu sevřeného pouštěmi a horami, zatímco jméno severní části (Dolního Egypta) Ta Mehu (mHw) - "Plná země" má zřejmou souvislost s geografickou charakteristikou široce rozevřené nilské delty. Toto pojetí úzce souvisí s mytologickými představami a zdůrazňuje postavení panovníka jako dědice bohů.
Nynější jméno země badatelé odvozují od egyptského názvu hut ka Ptah (v pozdější výslovnosti hikupta) - "Chrám/Svatyně Ptahova ka", což bylo označení Ptahova chrámu v Mennoferu, největším městě Egypta, do nějž zpravidla směřovali všichni příchozí cizinci. Starověcí Řekové jej převzali v podobě AIΓYΠTOΣ (Aigyptos) a prostřednictvím mýtické postavy krále Aigypta jej vztáhli na celou zemi. Odtud pak bylo odvozeno latinské jméno ÆGYPTVS (Égyptus) převzaté do řady moderních jazyků (ne tak ovšem v arabštině, kde je používán výraz Maṣr či Miṣr)
Egypt
varianty hieroglyfického zápisu
I6G17X1
O49

Kemet - "Černá (země)"
N16
N16

Tauej - "Obě země"
M26

Šema - "Horní Egypt"
M15

Mehu - "Dolní Egypt"
POKRAČOVÁNÍ NA

Starověký Egypt díl II

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama