Starověký Egypt díl III

5. listopadu 2011 v 10:01

Zemědělství




Půdu vlastnil panovník a bohatší vrstva, k obdělávání byla rolníkům propůjčena. Ti pak platili panovníkovi daně v naturáliích.

Rok zemědělce se dělil na tři roční doby. Jedna roční doba se nazývala šemu (sucho), kdy hladina Nilu byla nejníže, druhá achet (záplava), kdy vody začalo přibývat a proudila rychleji a třetí peret (vycházení), kdy se vody po záplavě stahovaly z polí.

Na začátku doby peret, která trvala od poloviny listopadu do poloviny března začali rolníci se zemědělskými pracemi, období šemu trvalo od poloviny března do poloviny července, do jeho začátku musela být ukončena sklizeň. Pole v té době úplně vyschla. Doba achet začala v polovině července a trvala do poloviny listopadu. Začínal jí egyptský kalendář. Pole byla zaplavena vodou a nedalo se na nich pracovat. Zemědělci opravovali své nástroje, případně pracovali na veřejně prospěšných pracích.

V období peret se zoralo pole a oselo. Hlavními plodinami byl len, špalda, pšenice, ječmen, boby a cizrna. Pole se zavlažovalo vědry vody a kanály propojenými s Nilem. Ty se při poklesu hladiny Nilu zahrazovaly, aby udržely déle vodu.

Sklízelo se dřevěnými nebo měděnými srpy, pomocí oslů a býků se snopy vymlátily a pak se províváním zbavovaly nečistot. Zrní se dopravilo do místní sýpky a písaři podle velikosti úrody určily, jak vysoké budou daně.

Bohatší vrstvy vlastnily zahrady s fíkovníky a datlovníky. Pěstovalo se také hroznové víno, granátová jablka, okurky, melouny, hrách, petržel, zelí, ředkve, salát, kmín, anýz a koriandr. Kromě ovoce a zeleniny se pěstovaly různé druhy květin - chrpy, máky, chryzantémy, kosatce, hyacinty, lekníny, jasmín,…

Ve vesnici se pro práci na polích chovali býci, osli, pro pomoc při práci a jako společníci sloužili také psi. V domácnostech se chovaly kachny, husy a holubi. Vesničané se také starali o stáda koz, ovcí a prasat.

Mimo vesnici žili kočovní pastýři, kteří měli za povinnost se hlásit každé dva roky ke sčítání dobytka. Při něm se dobytek rozdělil na část, která byla ponechána, a část, která byla poslána na jatka. Jídelníček také mohl být obohacen divokým ptactvem nebo zvěří.

Na velikost úrody měla velký vliv velikost záplav. Pokud hladina Nilu byla nízká, zůstala půda vysušená a příliš obilí se neurodilo, pokud byly vysoká mohla smést vše, co jí stálo v cestě a vody také tak rychle neopadávaly, takže se nemohlo včas zasít.


Denní život



Většina starověkých Egypťanů byli zemědělci, kteří byli pevně svázáni se zemí, kterou obdělávali. Byli registrováni ve svých nomech, a pokud jich bylo zapotřebí někde jako pracovní síly, mohli být hromadně přesunuti. Jejich obydlí, v kterém bydleli s bezprostředními členy rodiny, bylo postaveno ze sušených cihel vyrobených z bláta a navrženo tak, aby zůstávalo chladné i za horkého dne. Uprostřed každého domu bylo ohniště, který hořel buď v kuchyních pod širým nebem, nebo ve dvoře. Součástí výbavy kuchyně byl také často mlýnský kámen pro mletí obilí a malá pec pro pečení chleba. Zdi příbytku byly bíle natřeny a mohly být pokryty závěsy z obarveného plátna. Podlahu tvořila udusaná hlína a na ní byly položeny rákosové rohože, na nichž stály dřevěné stoličky, postele a stoly. Ve zdech byly výklenky pro uložení nádobí a textilu, nebo pro uložení věcí sloužila dřevěná truhla.

Rok egyptského rolníka


Život Egypta se rozvíjel kolem Nilu, na kterém byl, více než jakýkoli jiný Egypťan, závislý především rolník. V červenci začala voda stoupat a zaplavila zemi. V této době rolníci pracovali na stavbách určených faraonem. Od listopadu se vody Nilu vracely do svého koryta, půda bylo poorána; po osetí se přistoupilo k používání a udržování zavlažovacích kanálů. Během sklizně stanovili výběrčí výši daní pro každého rolníka. Na konci měsíce března se konaly žně za pomoci srpů s ostřím z křemene. Obilí bylo podupáno dobytkem s cílem oddělit zrno od plev, které byli dosud spojené. Tento proces následoval rytmus stoupání vody Nilu, což záviselo na ročních dobách, a to se odrazilo v celém životě Egypta podle cyklů předepsaných složitým kalendářem, který obsahoval tři typy roku: pevný neboli rok Síria, nestálý neboli obvyklý rok a rok tropický neboli solární, podle kterého se řídily všechny zemědělské práce.

Starověcí Egypťané kladli velký důraz na hygienu a vlastní vzhled. Většinou se koupali v Nilu a používali měkké mýdlo vyrobené ze zvířecího tuku a křídy. Muži si holili celá těla a pokrývali je pro zakrytí zápachu vonnými parfémy a mastmi. Šaty byly vyrobeny z jednoduchého plátna bílé barvy, muži nosili obvykle pouze krátkou bederní roušku, u části úředníků zakrývala tělo od krku dolů dlouhá škrobená suknice. Ženy oblékaly dlouhé šaty, které poměrně těsně přiléhaly k tělu. Muži i ženy horních vrstev nosily paruky a šperky. Děti se obešly bez šatů do doby než dospěly, to je asi do věku 12 let. V tomto věku podstoupili chlapci obřízku a jejich hlavy se vyholily. Matky byly odpovědné za péči o děti, zatímco otec poskytoval rodině příjem.

Základ stravy běžného Egypťana se skládal z chleba a piva z ječmene, doplněného zeleninou jako jsou luštěniny, cibule a česnek, a ovocem jako jsou datle a fíky. Víno a maso bylo svátečním jídlem, zatímco u vyšších tříd to byl pravidelný základ stravy.


Pro ty, kteří si to mohli dovolit, byla populární zábavou hudba a tanec. Mezi první nástroje patřily flétny a harfy, zatímco nástroje podobné trubkám, hoboji, a píšťalám se vyvinuly později. V období Nové říše používaly při hudební zábavě Egypťané zvonky, činely, tamburíny, žestě a dovážené loutny a lyry z Asie. Při náboženských ceremoniích bylo důležité sistrum (druh chrastítka).

Starověcí Egypťané se ve volném čase těšili z různorodých činností, včetně her a hudby. Senet byla stolní hra, kde se podle náhodného padnutí nějaké značky pohybovalo žetony po obdélníkové desce s nejčastěji třiceti poli. Podobnou hrou byl mehen, který se hrál na kruhové desce. Mezi dětmi bylo populární žonglování, míčové hry a zápas. Bohaté vrstvy se bavily lovem a plavbou po Nilu.

Náboženství



Starověcí Egypťané vyznávali polytheistické náboženství, tedy náboženství obsahující mnoho božstev. Toto náboženství existovalo v mnoha podobách, které společně koexistovaly ve stejný čas na různých místech země. Přesto však většina pantheonu byla společná pro celý Egypt, třebaže role některých bohů/bohyň ve fungování světa se mohly, v závislosti na kraji, více či méně lišit. Existovalo několik rozdílných mýtů o vzniku světa, kde v čele každého z nich stálo jiné božstvo.

Přes svou variabilitu byly mnohé aspekty tohoto náboženství společné pro celý Egypt a proto hovoříme stále o egyptském náboženství.

Významnou roli v egyptské mytologii hrál posmrtný život. Významné osoby (faraoni, kněží, vysocí úředníci) byly mumifikovány a uloženy do hrobek, spolu s velkým bohatstvím (například Tutanchamonův poklad). O tom, zda dotyčná osoba půjde do Říše mrtvých rozhodoval tzv. 'Usirův soud'. V opačném případě duše nebo srdce (záleží na verzi mýtu) pozřela Amemait (=velká požíračka), démon s hlavou krokodýla, tělem lva a zadkem hrocha. To pro dotyčného znamenalo definitivní smrt a žádný posmrtný život.

Další věcí, která značně ovlivňovala život Egypťanů a která byla součástí náboženství, je pojem maat. Tento pojem byl jedním ze základních kamenů (nejen) náboženského myšlení starověkých Egypťanů - jeho dodržování mělo zajistit stabilitu světa a jeho řádný chod. O jeho důležitosti vypovídá i fakt, že i faraon, který byl v jistém smyslu sám chápán jako božská (tedy z pravidel lidského světa vyňatá) bytost, byl tomuto principu podřízen a jeho hlavním úkolem bylo nést zodpovědnost za dodržování maat. Ve staroegyptském náboženství tento princip představovala bohyně Maat, která byla bohyní pravdy a ztělesněním řádu.

Samotné slovo maat je pro svou komplexnost jen obtížně přeložitelné a spojuje v sobě pojmy jako "pravda", "harmonie" a "stabilita" či prostě "správné jednání". Reprezentuje všechno to, co je správné a nutné pro správný běh věcí. Je to univerzální neměnný kosmický řád zahrnující svět lidí i svět bohů a jejich vzájemné nejen propojení, ale i závislost. Výrazem fungování maat ve světě bohů jsou především mýty a legendy, ve světě lidském to jsou společenská pravidla a osobní lidská mravnost. V důsledku toho v egyptském pojetí splývalo respektování morálních pravidel v jedno s podporováním a udržováním kosmického řádu, jejich nedodržování naopak mohlo vést k jeho narušení. Zhroucením maat by došlo k zániku světa a vítězství chaosu (egyptsky isfet).

Samotné náboženství prošlo během tisíců let své existence i jistým vývojem. Za panování králů čtvrté dynastie se do státního náboženství (ta podoba náboženství vyznávaná královským dvorem) dostal na nejvyšší místo sluneční bůh Re. V téže době se součástí královské titulatury stala fráze "sa-Ré", znamenající syn Reův. Když později (ke konci druhého přechodného období) došlo k obnovení jednotného egyptského státu a vyhnání hyksóských panovníků ze země, pravilo se, že faraon a jeho armáda to dokázali, protože byli chráněny Vésetským bohem Amonem, který se v Nové říši dostal na vrchol státního pantheonu. Ale protože zde byla konkurence v podobě boha Rea, došlo nakonec v tomto pojetí k jejich splynutí: Amon-Ré. Původní podoby samostatných bohů však nezanikly a Amon-Ré, psaný též jako Amonra, se stal novým božstvem.

Ve Třetím přechodném období, v pozdním období a hlavně pak v Ptolemaiovském období byl Egypt pod silným řeckým vlivem (tzv helénizace), která se promítala i do náboženství. Za Ptolemaiovců se v egyptském pantheonu objevuje jako Esetin manžel bůh Serapis, což je božstvo spojující v sobě aspekty řeckého Dia a egyptského Usíreva. Helénský vliv na kulturu a náboženství však byl nejsilnější v Alexandrii a čím jižněji v Egyptě, tím v menší míře se helénizace projevovala. Zároveň však ovlivňování probíhalo i opačným směrem a například kult bohyně Eset se postupně rozšířil po celé Římské říši a její chrám lze nalézt i v troskách Pompejí.

Písmo



Raná forma písma se objevuje již v období 3. tisíciletí př. n. l. Pro zápis se používalo nejdříve hieroglyfického písma, z něhož později vzniklo na papyry používané písmo hieratické a démotické. Hieroglyfy se psaly zleva doprava, zprava doleva nebo shora dolů. Orientace textu se pak dala určit podle orientace určitých znaků. Hieroglyfické písmo rozluštil na přelomu 18. a 19. století Jean-François Champollion, díky nálezu Rosettské desky.

Psalo se na papyrus, svitky vyrobené ze zvířecí kůže, střepy nádob a úlomky vápence (tzv. ostraka), dřevěné desky potažené štukem. Text se také vytesával do kamene nebo maloval na stěny hrobek.

Jazykem používaným pro zápis byla archaická egyptština (používaná před rokem 2600 př. n. l.), stará egyptština (2600 př. n. l. - 2000 př. n. l.), střední (klasická) egyptština (2000 př. n. l. - 1300 př. n. l.), nová egyptština (1300 př. n. l. - 700 př. n. l.), démotština (7. století př. n. l. - 5. století n. l.) a koptština (4. století n. l. - 17. století n. l.). Za doby Ptolemaiovců a později v Římské době byly některé texty psány i v řečtině.

Staroegyptské písemnictví


Nalezené texty mají náboženský obsah, autobiografický, byla psána naučení pro následníky trůnu, sepsány byly činy některých faraonů. Také byly nalezeny texty obsahující povídky a bajky, matematické a lékařské texty a poezie.

Nejstarší známý text obsahují štítky nalezené v hrobce U-j, nacházející se v Abydu. Zpočátku se zaznamenávaly pouze údaje související s administrativou, činy panovníků a náboženské texty. Později, hlavně v období Nové říše, došlo k rozvoji staroegyptské literatury a zápisu povídek, pohádek, bajek, poezie a matematických a lékařských textů. Vznikly také texty, které obsahovaly rady do života (Egyptská naučení).

Nejznámějšími náboženskými texty jsou Texty pyramid a Texty rakví, které vznikaly v době Staré říše a Střední říše jsou psány střední (klasickou) egyptštinou. V období Střední říše vznikl Příběh Sinuhetův. Texty, vzniklé během období Nové říše byly psány v nové egyptštině.

Římská doba


Po bitvě u Actia a po smrti Kleopatry VII. ovládl na přelomu let 31/30 př. n. l. Egypt Octavianus Augustus a připojil jej k říši jako provincii Aegyptus se zvláštním statutem. I v jejím rámci ovšem zůstal zemí kulturně svébytnou: zatímco ve většině jiných provincií římský vliv postupně ovládl domácí kultury, v Egyptě zůstala římská doba "pouhou epizodou v kontinuitě předchozích období" vývoje faraonské civilizace. Podobně jako tomu bylo v případě Ptolemaiovců, podporovali Římané z politických důvodů domácí tradice, zejména náboženství. Na druhou stranu ovšem právě kulturní rozdíly a jistá "bizarní izolovanost" Egypta mohly být důvodem poněkud nepřátelského a podezřívavého postoje Říma.


Římský zájem se téměř výhradně soustředil na využití hospodářského potenciálu země a jeho odvádění do jiných částí říše - např. celá jedna třetina obilí dodávaného do města Říma pocházela právě z polí podél Nilu. Tohoto významu Egypta si ostatně povšimli už soudobí autoři: byl podle nich "nejdůležitější částí říše, protože dodává obilí… Římský lid totiž nevydrží hlad." Neméně významné bylo nerostné bohatství v podobě ušlechtilých druhů kamene a samotná geografická poloha Egypta mezi Středozemním a Rudým mořem, která z něj učinila zprostředkovatele obchodu s luxusními předměty dopravovanými do Říma přes Indický oceán z Orientu. Tento odliv zdrojů vedl k postupnému zchudnutí všech společenských vrstev a k útěkům zemědělců z půdy. Pod římskou správou proto docházelo k neustálému poklesu hospodářské i politické stability, který vyvrcholil na konci 2. a na začátku 3. století. Když došlo v Dolním Egyptě v roce 171/172 k rozsáhlému povstání proti římské nadvládě, Římané tuto tzv. Vzpouru pastýřů doprovázenou hladomorem a epidemiemi velmi brutálně potlačili a napříště byla vůči specificky egyptským zvyklostem uplatňována cesta ničení nebo pasivního nezájmu. To vzhledem k tradičnímu postavení státní moci jako hlavního garanta a motoru kulturního dění předznamenalo jejich konečný úpadek. V roce 201 bylo sice řadě měst uděleno právo samosprávy, které do poloviny 3. století vedlo k jejich intenzivnímu rozvoji, ale slibný vývoj byl zastaven pustošením provázejícím římské potlačení expanze palmýrské královny Zenobie a opakovaných vzpour Alexandrijců, stejně jako Diocletianovým zrušením samostatné egyptské měny v roce 296 a ediktem o cenách z roku 301.

V zemi se navíc i přes pronásledování intenzivně šířilo křesťanství, které se už od svého objevení se v Egyptě a zvláště pak po svém uznání Ediktem milánským stavělo vůči dědictví faraonské civilizace velice negativně a vědomě usilovalo o oddělení od minulosti a o její zničení, což bylo zásadní s ohledem na fakt, že alexandrijským patriarchům v určitých obdobích místní správa fakticky a někdy dokonce i formálně zcela podléhala. Významným představitelem této snahy byl ve 4. a 5. století vedle patriarchů Theofila a Kyrilla i Šenúte, představený Bílého kláštera v Sohágu ve středním Egyptě. Jako nejpodstatnější se ukázalo odmítnutí hieroglyfické tradice: tím, že křesťanští spisovatelé pro překlad svých posvátných textů do pozdní egyptštiny - koptštiny nepoužili "nečisté" tradiční písmo (tj. písmo hieroglyfické nebo na něm založená písma hieratické či démotické), ale vytvořili pro tyto potřeby nové koptské písmo odvozené z alfabety, zahájili tím proces rychlého úpadku znalosti čtení staroegyptských textů a tím i srozumitelnosti celé dosavadní kultury.

V roce 395 při rozdělení říše na západní a východní část připadl Egypt Byzanci, na níž jej roku 640 dobyli Arabové. Pod jejich vládou došlo k postupné islamizaci.


Správa a daně


Pro správní účely byl starověký Egypt rozdělen na nomy ( z řeckého slova nomos - kraj; ve staré egyptštině byly nazývány sepat). Rozdělení do nomů můžeme vysledovat zpět až do předdynastického období (před rokem 3100 př. n. l.), kdy byly nomy původně autonomní městské státy. Nomy zůstaly stejné po více než tři tisíciletí. Jak oblasti jednotlivých nomů, tak jejich pořadí číslování zůstaly pozoruhodně stabilní. V systému, který přetrval po většinu historie faraonského Egypta, byla země rozdělena do 42 nomů: Dolní Egypt zahrnoval 20 nomů, zatímco Horní Egypt byl rozdělen do 22.

Každý nom byl řízený nomarchou, oblastním správcem, který byl v čele krajského úřadu. Funkce nomarchy byla v prvopočátku centralizovaného Egypta funkcí přidělovanou faraonem, nicméně jejich moc rostla až si vydobyli dědičnost svého úřadu. Nakonec získali takovou moc, že způsobili pád Staré říše a začátek prvního přechodného období, v němž král neměl skoro žádnou moc a země byla de facto rozdrobena na malé autonomní státečky. I když si nomarchové zachovali dědičnost svého úřadu po obnovení centrální moci, faraon měl stále možnost současného nomarchu odvolat, či dokonce zbavit celou rodinu této výsady a jmenovat úplně nového nomarchu.

Vláda starověkého Egypta ukládala svým lidem několik rozdílných daní. Protože během tohoto časového období nebyla v Egyptě žádná známá forma měny, byly daně spláceny "v naturáliích" (produkty nebo prací). vezír (ve starověké egyptštině catej) kontroloval daňový systém státních úřadů. Úřady musely denně podávat zprávu o množství dostupných zásob a kolik bylo očekáváno do budoucna. Daně byly spláceny v závislosti na řemesle osoby. Vlastníci půdy platili daně v zrnu a jiné produkci vypěstované na jejich pozemcích. Řemeslníci platili daně ve zboží, které vyprodukovali. Lovci a rybáři platili daně v úlovcích z řek, močálů a pouště. Jedna osoba z každé domácnosti byla povinna platit robotu nebo pracovní daň tím, že dělala každý rok pár týdnů na veřejných pracích, jako kopání kanálů nebo dolování. Bohatší aristokracie si však mohla najmout chudšího člověka, aby jejich pracovní daň splnil.

Druhá přechodná doba dil II

Řecká doba


V rámci svého tažení proti Perské říši vstoupil v roce 332 př. n. l. Alexandr Makedonský bez boje do Egypta. Ve vztahu k domácímu obyvatelstvu přijal tradiční roli egyptských faraonů a podobně jako předtím Peršané převzal s jen minimálními úpravami i dosavadní správní systém. V ostatních (a z dlouhodobé perspektivy zásadnějších) ohledech však jeho rozhodnutí, v jejichž realizaci a rozvíjení pokračoval jeho faktický a od roku 305 př. n. l. i formální nástupce Ptolemaios I. a stejně tak i jeho následníci, předznamenala zcela zásadní změny. Alexandrie, centrum nové vlády, byla zjevně projektována jako antické přístavní obchodní město otevřené směrem k řeckému světu a současně umožňující přes kanál spojující Nil s Rudým mořem i přístup k dále ležícímu Orientu. Z pohledu Řeků neležela v Egyptě, ale "u Egypta"; tím se vláda osvobodila od civilizační i administrativní zátěže tradičních faraonských metropolí v nilském údolí. Ve vztahu k domácímu obyvatelstvu pro ni zdejší tradice byly praktickým nástrojem politiky, zatímco vůči řeckému světu, silně a dávno fascinovanému faraonskou civilizací, je využívala jako "exotické koření" zvyšující její vliv a prestiž. Snad nejlépe oba tyto přístupy ilustruje nově zavedený kult boha Sarápida jako hlavního boha egyptských Řeků a chrámy typu mammisi, v nichž bylo oslavováno narození božského dítěte ztotožňovaného s panovníky.


V řecko-makedonské mocenské ideologii byli Alexandr a jeho ptolemaiovští následníci oprávněni vládnout Egyptu jako své kořisti "získané v boji", a proto s ním mohli nakládat jako se svým majetkem podle libosti. Takto zemi pokládali za svou hospodářskou základnu pro realizaci hlavního soudobého cíle helénistických panovníků - "získat slávu a sehrát skvělou roli na velkém jevišti řecko-makedonských dějin, dokonce i za jeho hranicemi," což vyžadovalo efektivní mobilizaci hospodářských zdrojů země vedené loajálním, tedy řeckým aparátem. Do Egypta proto přicházela vlna řecko-makedonských přistěhovalců (vedle Alexandrie soustředěných především do Naukratidy a Ptolemaidy), kteří sice v celkovém počtu obyvatelstva byli nevelkou menšinou, ale vládou byli po všech stránkách privilegováni a využíváni pro doplňování všemocné byrokracie závislé na tlumočnících. Egypťané naproti tomu tvořili víceméně podřadnou vrstvu a přestože celkové bohatství Egypta rostlo, nejen že na něm měli jen malý podíl, ale jejich postavení se v tomto ohledu zhoršovalo. Vládnoucí elitu většinově pokládali za odmítané a nenáviděné cizince, o čemž podává pozdní svědectví např. skladba Hrnčířova věštba.

Období největšího rozkvětu ptolemaiovské říše a tamní helénistické kultury trvalo do konce druhé třetiny 3. století př. n. l.: v mocenském střetávání se seleukovskou říší a antigonovskou Makedonií králové Ptolemaios I., Ptolemaios II. a Ptolemaios III. ovládli a víceméně i udrželi vládu nad Kyrenaikou, Kyprem a značnou částí egejské a syropalestinské oblasti a alexandrijské Músaion se světoznámou knihovnou se stalo střediskem vědeckého bádání a vzdělanosti, v němž působili významní učenci z celého antického světa. Od přelomu 3. a 2. století př. n. l. ale byla královská rodina pravidelně zasahována dynastickými krizemi, došlo k postupné ztrátě mimoafrických území a v zemi propukala domorodá povstání; v letech 205-186 př. n. l. v Horním Egyptě dokonce postupně vládli dva samostatní králové Harmachet a Anchmachet. Egypt se stával nestabilním státem, což mělo destruktivní vliv zejména na hospodářství a vedlo k posilování další nespokojenosti rodilých Egypťanů. Ptolemaiovci se těmto procesům pokusili v domácí politice čelit kombinací mocenského tlaku a snahy o zajištění si podpory egyptského kněžstva, neboť v jeho dobré vůli spatřovali klíč k získání domácího obyvatelstva, a v zahraniční politice spojenectvím s Římem, který se po 2. punské válce stával dominantní mocností v celém Středomoří, takže od počátku 2. století př. n. l. byl jediným garantem egyptské nezávislosti a stále častěji autoritativně rozhodoval o obsazení egyptského trůnu.


http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e9/EgyptMuseumBerlin2007043.JPG
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama