Prosinec 2011

Mrtvé moře v dávné minulosti téměř vyschlo

11. prosince 2011 v 8:17 Od pravěku,středověk až po dnešní dny
Dva vrty prováděné koncem roku 2010 odhalily historii Mrtvého moře. Ukázaly, že před 120 000 lety již jednou skoro vyschlo, a to bez přičinění lidí. Během dob ledových naopak jeho hladina výrazně stoupala, uvedla BBC s odvoláním na geology. Východní pobřeží Mrtvého mořeVýchodní pobřeží Mrtvého moře
Jeden z dvou vrtů byl proveden v jedné z nejhlubších částí Mrtvého moře. V hloubce 235 metrů narazili geologové na oblázky, což znamená, že tam tehdy byla pláž. To by znamenalo, že před 120 000 lety Mrtvé moře zcela vyschlo, nebo bylo na pokraji vyschnutí.
"K vyschnutí došlo před 120 000 lety bez lidského přičinění," uvedl profesor Emi Ito z Minnesotské univerzity. Současný pokles hladiny Mrtvého moře padá na vrub využití vod z Jordánu okolními státy, takže do moře už skoro žádná nepřitéká a jeho hladina klesla od roku 1997 o deset metrů. Využívání vody z Jordánu zvyšuje politické napětí v oblasti Blízkého východu, která trpí suchem.
"Vrt ukazuje, co se odehrálo za 200 000 let, jak oblast vyschla, i na způsob, jakým se zase zotavila," dodal Zvi ben-Avraham z univerzity v Tel Avivu.
Solné homole v mrtvém mořiV meziledových dobách jezero vysychalo a během dob ledových se naopak zvětšovalo. V půlce poslední doby ledové před 25 000 lety dosáhlo Mrtvé moře svého maxima, kdy byla hladina 260 metrů výše než nyní. Tehdy moře, nazývané paleogeology Lisanské jezero, zaplavilo celé údolí Mrtvého moře, a dokonce bylo jeho součástí i Galilejské moře na severu.
Mrtvé moře
V dobách, kdy bylo plné vody, se ukládal na jeho dně uhličitan vápenatý. Objevují se ale i vrstvy sádrovce a soli, které zase vznikaly v době, kdy bylo v moři vody málo a vypařovala se.
Vrty jsou důležité pro predikci dalšího vývoje oblasti, podle modelů bude Blízký východ ještě sušší, než je nyní.

Otčenáš v Italském jazyce i s dialekty

11. prosince 2011 v 8:05 Ježíš,apoštolové,motlitba v ruzných jazycích

Neapolština

Neapolština (Nnapulitano)
Rozšíření:
Itálie (Kampánie); v důsledku migrace obyvatelstva ve 20. století se tímto jazykem hovoří i v jiných částech světa
Počet mluvčích:
7,8 milionu
Klasifikace:
Písmo:Latinka
Postavení
Regulátor:
není
Úřední jazyk:není
Kódy
ISO 639-1:
---
roa (B)roa (T)
SIL:NPL
Ačkoliv neapolština bývá někdy považována za nářečí, většina jazykovědců, včetně lingvistů z organizace UNESCO, jej však považuje za samostatný jazyk. Neapolština je rozšířena v italské Kampánii, nejvíce pak v její metropoli Neapoli.

Původ a historie

Neapolština, stejně jako italština, vychází z lidové latiny, jíž se hovořilo ve středojižní Itálii, a ve své historii byla ovlivňována jazyky dalších národů, které ovládaly či obývaly Kampánii a jižní Itálii - řeckými kolonisty a byzantskými obchodníky v době Neapolského vévodství až do 9. století; po nich Normany, Francouzi, Španěly (španělská nadvláda trvala zhruba 400 let mezi lety 1442 - 1707 a 1734 - 1859) a během druhé světové války a následné okupace Neapole dokonce i Američany.
Za vlády aragonských králů v Neapoli se uvažovalo o ustavení neapolštiny úředním jazykem, aniž by byla zavedena aragonština nebo katalánština. To se však nikdy nepodařilo. V Království obojí Sicílie, během první poloviny 19. století, se jako úřední i literární jazyk užívala italština a neapolština nikdy neměla formu úředního jazyka. Přesto neapolština od 15. století až do dnešních dnů nikdy nepřestala být velmi živou v oblasti poezie, hudby a dramatického umění.

Nářečí

Podob neapolštiny je nespočet - jazyk se v minulosti odlišoval i v rámci jedné obce či městské čtvrti -, avšak v posledních desítkách let se některé podoby vytrácejí, některé vzájemně splývají a mísí se, a tak se rozdíly postupně stírají.

Neapolština v literatuře

Neapolština, společně se sicilštinou, má velice rozsáhlou literární tradici.
První písemné doklady o neapolštině pocházejí již z roku 960, a to v podobě slavného dokumentu Placito di Capua (je sice považován za první dokument v italském jazyce, ale ve skutečnosti se jedná o jazyk užívaný v Kampánii, z něhož je neapolština odvozena), a dále z počátku 3. století, kde jde o zlidovělý dokument (nebo přesněji o "překlad") Storia della distruzione di Troia (česky Příběh o zničení Tróje) od Guida Giudiceho delle Colonne.
Neapolská literatura se dále rozvíjela zásluhou Giulia Cesara Corteseho a Giambattisty Basileho, kteří oba žili v první polovině 17. století. Giambattista Basile je autorem díla Lo Cunto de li Cunti, ovvero lo trattenimiento de le piccerille, které do italštiny přeložil Benedetto Croce, autor lidových a fantaskních pohádek, na něhož v budoucnu navázali Charles Perrault a bratři Jacob a Wilhelm Grimmové.

Pravidla výslovnosti

Výslovnost v neapolštině je poněkud odlišná od italštiny:
  • Dochází k redukované výslovnosti samohlásek v nepřízvučných slabikách (tzv. "schwa"), podobně jako ve francouzštině při výslovování poloněmé hlásky e ve slově petit.

    Otče náš

    neapolskyPate nuoste ca staje ncielo, santificammo 'o nomme tujo faje vení 'o regno tujo, sempe c' 'a vuluntà toja, accussí ncielo e nterra. Fance avè 'o ppane tutt' 'e juorne lèvece 'e rièbbete comme nuje 'e llevamme all'ate, nun nce fa spantecà, e llevace 'o male 'a tuorno. Amen.
    italskyPadre nostro che sei nei cieli, sia santificato il tuo Nome, venga il tuo Regno, sia fatta la tua Volontà come in cielo così in terra. Dacci oggi il nostro pane quotidiano, e rimetti a noi i nostri debiti come noi li rimettiamo ai nostri debitori, e non ci indurre in tentazione, ma liberaci dal Male. Amen.
    latinskyPater noster, qui es in cælis: sanctificetur Nomen Tuum; adveniat Regnum Tuum; fiat voluntas Tua, sicut in cælo, et in terra. Panem nostrum cotidianum da nobis hodie; et dimitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris; et ne nos inducas in tentationem; sed libera nos a Malo. Amen.
    českyOtče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.

Albánie-první světová válka

10. prosince 2011 v 16:35 Osvobozené státy světa a jejich dějiny

První světová válka

Nedlouho po vyhlášení nezávislosti Albánie však vypukla První světová válka a členové MKK jeden po druhém začali i s vojenskými jednotkami opouštet Albánii. Knížeti posléze došly finance a při muslimské vzpouře, která dorazila do Durresu, hledal úkryt na palubě italské lodi Misurata, což v očích Albánců velmi znížilo jeho prestiž. Po definitivním odchodu členů MKK a jejich jednotek nenacházeje východisko, předtím než se opět nalodil na loď Misurata, vydal prohlášení, v němž Albáncům sdělil, že neabdikuje, ale opouští zemi proto, že mu poměry v ní neumožňují řádnou správu země. Kníže vyjádřil přesvědčení, že během jeho dočasné nepřítomnosti "si bude moci lid v klidu rozmyslet a najít pro sebe správnou cestu". Nejprve odcestoval do Rumunska a posléze byl jako major německé armády poslán na frontu do Flander, což zdiskreditovalo Weida jako neutrální osobu schopnou vykonávat funkci vladaře Albánie především v očích Dohody. Od roku 1916 se z Albánie stalo jedno z bojišť první světové války. Během války byla obsazena jak rakousko-uherskou, tak francouzskou a italskou armádou. Po ukončení války zůstával osud nezávislé Albánie nejistý. Podle Londýnského paktu by velkou část Albánie dostala Itálie a zbytek Řecko, popř. Srbsko, ale díky přičinění amerického prezidenta Wilsona zůstala Albánie nezávislým státem a monarchií. Krátce po jejím ukončení a vzniku republiky roku 1920 došlo k jedné významné změně; hlavní město republiky bylo přesunuto z Drače do Tirany, tehdy malého dvacetitisícového města.Fašistickou Itálií ovládané Albánské království, existující v letech 1941 - 1943http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/60/Map_of_Albania_during_WWII-CS.png

Meziválečné období

Mezi lety 19221939 byl vůdčí albánskou postavou Ahmet Zogu, který byl nejdříve premiérem 1922 - 1924, později prvním prezidentem Albánie 1925 - 1928 a konečne v letech 19281939 vládl jako král Albánců Zog I. Zogu vládl až do roku 1939 kdy Albánii obsadila Itálie a Zogu opustil zemi a žil v Londýně jako exilový král. Po válce pobýval na dvoře egyptského krále Farúka.

Roku 1922 se stal Ahmet Zogu ministerským předsedou. Uvědomoval si zaostalost své země a usiloval o všeobecný rozvoj Albánie, který však prováděl ruku v ruce s posilováním vlastní moci. Vzrůstající byrokratický aparát a posilování Zoguovy osobní moci vyvolaly odpor opozice. V roce 1924 odpor proti autoritativní a antisociální vládě Ahmeta Zogua zesílil a vyvrcholil tzv. červnovou revolucí, kdy se Zogu vzdal moci a vlády se ujala vláda v čele s pravoslavným biskupem Fanem Nolim. I Noliho vláda se musela potýkat s nespokojeností obyvatelstva, která byla zesílená mezinárodní izolací, neboť tato vláda, která uznala SSSR a která se snažila provádět nezávislou zahraniční politiku, byla trnem v oku sousedním zemím i evropským velmocem, které otevřeně podporovaly opozici proti této vládě. Této situace využil opět Ahmet Zogu, který se v prosinci s vojenskou podporou Bělehradu opět ujal vlády. Podle ústavy z roku 1925, která vytvořila z Albánie prezidentskou republiku měl prezident (Zogu) moc i předsedy vlády a také vrchního velitele ozbrojených sil. Ministerstvo války bylo zrušeno, neboť se ukázalo jako příliš nespolehlivé (stejně jako celá armáda) v předchozích převratech (během kterých Zogu ze země uprchl).
Od roku 1928 Zog I. prohlásil zemi královstvím, jehož se stal králem (uzurpátorem). Tímto potvrdil svůj diktárský post a trvalou vládu v zemi. Přestože se k moci dostal znovu díky pomoci Jugoslávie a zprvu i s touto zemí bez jakýchkoliv podmínek spolupracoval, o několik let později se začal politicky orientovat na Itálii. Byly podepsány četné smlouvy s touto zemí a také byl umožněn příliv italského kapitálu. Již na konci 20. let se Albánie zavázala, že bez italského souhlasu nevstoupí do jakýchkoliv vojenských svazků. Albánie se tak stále více dostávala pod vliv Itálie a ve 30. letech již Itálie zcela ovládala albánskou ekonomiku a zahraniční politiku. Růst vlivu západního souseda Albánie byl umožněný hlavně tím, že se jim dařilo poskytovat řadu půjček zemi, které však Albánci stále méně chtěli splácet. Když Ahmet Zogu nebyl ochoten přistoupit na ultimativně formulované návrhy nové italsko-albánské spojenecké smlouvy, jejíž realizace by znamenala nastolení italského protektorátu nad Albánií mírovou cestou,přistoupila fašistická Itálie dne 7. dubna 1939 k ozbrojenému útoku.

Druhá světová válka

Ve dnech 7.dubna 1939 - 12. dubna 1939, pouhých 5 měsíců před vypuknutím Druhé světové války Albánii obsadila fašistická Itálie a titul Albánského krále obdržel od italské vlády král Viktor Emanuel III.. Roku 1943 po spojeneckém vylodění v Itálii se italský král Viktor Emanuel III. vzdal titulu Albánského krále (a etiopského císaře) a v Albánii nahradili Italy Němci, kteří zde vytrvali až do roku 1944. Za spoluúčasti albánské komunistické strany se zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, které roku 1944 zemi osvobodilo. V jeho čele stál Enver Hodža, ten mezi lidmi získal ohromnou oblibu a stal se velkou autoritou. Okamžitě po skončení bojů získala PPSH moc a začala provádět komunistické reformy.

Permetská konference

Permetská konference se uskutečnila v květnu 1944 v Permetu. Byli na ní zastoupeni velitelé albánských partyzánských skupin pod velením komunistů. Na této konferenci se komunistická Antifašistická národní fronta (ANFO) konstituovala na zákonodárný sbor Albánie. ANFO byla řízena Osvobozeneckým výborem, který byl její součástí. Nyní se však tento výbor stal novou albánskou vládou. V říjnu se do jejího čela postavil Enver Hoxha a 10. listopadu 1945 byla vláda uznána západními mocnostmi.

Lidová republika

Již od konce roku 1944 mohli komunisté regulovat mezinárodní obchod, a výrobu v zemi - tyto změny zařídila přechodná vláda, která v zemi vládla až do voleb v prosinci následujícího roku. V těch byla však připuštěna jen kandidátka Demokratické fronty (tu tvořili v podstatě členové komunistického odboje), ostatní strany kandidovat nemohly. Volební výsledky nakonec skončily 92% vítězstvím komunistů.
Ti okamžitě zrušili monarchii a vyhlásili lidovou republiku. Na jaře téhož roku vznikla nová vláda, jejímž předsedou se stal Enver Hodža, který zastával též i funkce některých ministrů (zahraničí, obrany).
Mezi lety 1946 a 1947 došlo dále k znárodnění, byly tak odstraněny italské a německé banky, továrny i závody. Veškerý mezinárodní obchod začal kontrolovat stát. Přijat byl též i nový zákon o pozemkové reformě - vyvlastněna byla většina půdy, která patřila soukromým osobám (jednalo se o třetinu rozlohy veškeré země), rolníkům byla přidělena půda pouze do určitého limitu.
1. listopadu 1946 byla schválena ústava, vzniklá podle sovětského a jugoslávského vzoru, v níž země vyhlásila budování socialismu. Nové úpravy tak zajistily moc vládnoucí straně a odstranily tak i kromě cizích kapitalistů též malou střední třídu, která vlastnila mnoho různých podniků.
Albánie nejprve spolupracovala s nejbližším sousedem - Jugoslávií Uzavřeno bylo několik smluv mezi Tiranou a Bělehradem, díky nimž získali Albánci jugoslávské technologie za své suroviny. Jeden čas se též uvažovalo o začlenění země přímo do Jugoslávie, či do jakési balkánské federace, jejíž součástí by bylo i Bulharsko. Avšak nakonec vedení v Tiraně uznalo jugoslávské platby za vývoz jako velmi nízké, a se svým severním sousedem spolupráci ukončilo. Sovětský svaz se navíc již v té době, nedlouho po roztržce mezi Titem a Stalinem pokoušel získat Albánii do své sféry vlivu a nabídl ji štědrou pomoc, např. v oblasti mechanizace venkova. Jakmile byla Jugoslávie vyloučena z Informbyra, podobně jako ze sovětské strany dorazily do Bělehradu i obvinění z Tirany; PPSH označila jugoslávské komunisty za trockisty. Veškerá spolupráce byla přerušena. Jugoslávské komunistické vedení naopak Tiranu obvinilo z toho, že se pokusem přerušit veškerou spolupráci pokouší osvobodit se od povinnosti platit nemalý dluh, neboť to byla právě Jugoslávie, která poskytla Albánii celou řadu půjček a pomoci. Nově země navázala kontakty se SSSR, který skutečně nabídl pomoc v oblasti hospodářského rozvoje, a to dokonce větší, než sama Jugoslávie. Poskytl ji velikou půjčku a do země bylo vysláno na tři tisíce sovětských odborníků. Kromě toho se spolupráce účastnily i další země východního bloku, včetně např. takových, jako bylo Bulharsko.
Po smrti Stalina a odsouzení jeho kultu osobnosti ochladly vztahy také se Sovětským svazem; představitelé PPSH označili novou Chruščovovu politiku za obalamucování mas a revanšismus.Obdobně v SSSR byla zahájena protihodžovská kampaň. Albánská lidová republika tak upadla do izolace.

Spolupráce s Čínou a ekonomický úpadek

Země, i její hospodářství se postupně přeorientovalo na nové partnerství s Čínskou lidovou republikou. Na protest proti okupaci Československa v srpnu 1968 pak Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy. V rámci Kulturní revoluce, která proběhla právě v ČLR, se Albánie vyhlásila jako první ateistický stát na světě a zakázala náboženství; věřící byli tvrdě sankcionováni mnohaletými tresty, mešity a kostely byly uzavřeny a změněny na obchody, tělocvičny, kulturní zařízení či sklady. Kolektivizace v zemědělství se dotkla i těch nejvzdálenějších vesnic.
Spolupráce s Čínou byla nakonec přerušena v polovině 70. let, a zemi to uvrhlo do naprosté izolace. Hospodářská situace se prudce zhoršila, ekonomika stála na vývozu surovin, kterých měla země dostatek, a dovozu veškeré složitější techniky. Zatímco veškeré základní zboží bylo velmi levné a dostupné, právě technika se stala komoditou velmi drahou, pro většinu obyvatelstva prakticky nedostupnou. Osobní automobilová doprava musela být vzhledem k nedostatku paliv zakázána, což snížilo nároky na budování silniční infrastruktury.
V roce 1976 byla vyhlášena nová ústava, v níž se země definovala jako lidově socialistická republika. V obavě před vojenskou intervencí jak ze západu, tak z východu, vybudoval režim statisíce malých betonových bunkrů, které stojí v zemi dodnes.

Transformace a cesta ke kapitalismu

Po smrti Envera Hodži v roce 1985 narůstalo se stále se zhoršující situací v zemi napětí; opozice, která kromě požadavku demokracie západního typu chtěla i svobodu náboženského vyznání, začala být stále silnější. Obyvatelé vyjadřovali nespokojenost i s mezinárodní izolací země.
V roce 1990 došlo k mnoha protivládním vystoupením, během nichž žádali lidé provedení výše zmíněných změn. Vláda nakonec byla dotlačena k provedení mnohých ústupků; v červenci roku 1990 byly změněny zákony a umožnila se tak i kandidatura nezávislých (státem však předem schválených) kandidátů či byly povoleny malé soukromé podniky.
S tím se však opozice nespokojila a požadovala svobodné volby. Během velké demonstrace 9. prosince 1990 ÚV PPSH nakonec souhlasilo s legalizací opozičních politických struktur. Okamžitě poté ustanovili protestující Demokratickou stranu, o nedlouho později vznikly i další strany demokratického typu.

Demokratická Albánie

Na nátlak opozice musela být v lednu 1991 propuštěna většina politických vězňů. Mezitím však došlo k prudkému zhoršení hospodářské situace země, a tak byl tedy zaveden přídělový systém. Mnoho lidí v této době emigrovalo do Itálie, a též i do dalších zemí. V únoru 1991 již byla jmenována nová vláda a prezidentská rada v čele s Ramizem Aliou. 15. března navázala země diplomatické vztahy s USA a 17. března byli propuštěni i zbývající političtí vězni.
Ke konání prvních svobodných voleb pak došlo na přelomu března a dubna 1991, zvítězila však PPSH s 62 % hlasů; opozice výsledek voleb neuznala, přestože zahraniční pozorovatelé souhlasili s tím, že volby demokratické byly. Po vyhlášení volebních výsledků došlo k mnoha nepokojům, hlavně ve Skadaru.
15. dubna 1991 parlament přijal novou ústavu, v niž byl změněn název na Albánská republika. Vznikla nová vláda, jejímž předsedou byl Fatos Nano; proti němu však stála opět opozice, která vyhlásila generální stávku. Na začátku června 1991 proto musela vzniknout vláda zcela nová, koaliční.
Přesto země stabilní nebyla. Projevila se korupce, nezaměstnanost a zločinnost. Mnoho lidí uprchlo před bídou do zahraničí; do Řecka, Itálie a USA. V roce 1995 požádali představitelé země o členství v NATO.
Na přelomu let 1996 a 1997 zkrachovaly mnohé fondy, do kterých obyvatelé země, hlavně staří lidé, vložili své celoživotní úspory. V zemi zavládly velké nepokoje, jež musela potlačovat armáda. Naprosto se situace uklidnila až po mnohých politických skandálech, které trvaly až do přelomu století.

Současnost

V současné době se v zemi rozvíjí hlavně infrastruktura a turistika; po dlouhých desetiletích, kdy nebyla povolena automobilová doprava, se po jejím zavedení v roce 1999 ukázal stávající systém silnic naprosto poddimenzovaný. Budovány jsou proto asfaltové silnice i dálnice.
S mezinárodní účastí vzniká mnoho firem, dochází k rekonstrukci starých center měst. Rozvíjí se též i turistika; budováno je mnoho hotelů, hlavně na jihu země v oblasti zvané Albánská riviéra. Země usiluje o vstup do EU v horizontu roku 2014.
Albánie je první zemí na světě, která zneškodnila celý svůj arzenál chemických zbraní důvěryhodným způsobem. 13. července 2007 to oznámila Organizace pro zákaz chemických zbraní, která sídlí v nizozemském Haagu. Albánie zničila 16,7 tuny chemikálií. Úmluva o zákazu vývoje, výroby, skladování a použití chemických zbraní a o jejich zničení vstoupila v platnost v roce 1997.

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8b/Durres_Albania_2005-07-16.jpg


Dějiny Albánie od roku 700

10. prosince 2011 v 16:20 Osvobozené státy světa a jejich dějiny
Dějiny Albánie začínají již v dobách jejího dávnověku, tisíce let před naším letopočtem. V té době oblast dnešního státu obsadily Ilyrské kmeny, předchůdci dnešních Albánců. Ilyry později začali vytlačovat Řekové, jejich první sídla se začala objevovat někdy v 7.8. století př. n. l.. Římská říše zajistila území dnešní Albánie rozvoj a potlačila meziklanové spory. Vznikly přístavy, mnohé pevnosti, akvadukty a silnice Via Egnatia. Těžila se měď, stříbro a asfalt. Krušné časy země prožila ve středověku, kdy byla pod Osmanskou nadvládou, i v době moderní, kdy se sem rozšířil komunistický režim. Po roce 1991 je Albánie parlamentní demokracií.http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9e/Butrint.jpgButrint, město z dob starého Řecka

Počátky

Kmen Ilyryů obsadil území dnešní Albánie někdy kolem roku 2000 př. n. l., jednalo se o první zdokumentované osídlení. Tehdejší kmen nesl název Albanoi, a dal tak zemi její název.

Antika

Ilyry později začali vytlačovat Řekové, jejich první osídlení se začala objevovat někdy v 7.8. století př. n. l.
Z této doby například pochází též i Butrint, město na jihu země, jež je dnes památkou UNESCO. Ilyrská království existovala ještě ve 3. století př. n. l.; a stále soupeřila s Řeky. Sjednotitelem mnohých Ilyrských vládců se stal král Agron, který ovládal před koncem 3. století př. n. l. oblasti severu dnešní Albánie, Černou Horu a Hercegovinu. Po jeho smrti však jeho nástupce porazili Římané.
Římané, kteří zemi obsazovali po částech; od 2. století př. n. l. až do období přelomu letopočtu. Římská říše umožnila na území dnešní Albánie rozvoj, a potlačila meziklanové spory. Vznikly přístavy, mnohé pevnosti, akvadukty a silnice Via Egnatia. Těžila se měď, stříbro a asfalt. Na Skadarském a Ohridském jezeru byl provozován rybolov a pěstovalo se také víno.
Na konci 4. století se do země rozšířilo křesťanství. Po rozdělení říše Albánie spadala pod Východořímskou, neboli Byzantskou říši.http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/58/Gjirokaster.jpgGjirokastër je jedno z mála měst, která se dochovala ve své původní osmanské podobě

Středověk

Byzantinský vliv však začalo ohrožovat Bulharsko, a později další státy, hlavně ze severu Raška, Zeta a Benátská republika. Několikrát na území současné Albánie vtrhli též barbaři.
Na přelomu 12. a 13. století vznikl první albánský státní útvar, bylo jím Arbešské knížectví. Ve 20. až 30. letech století patnáctého začali postupně zemi ovládat Osmané, proti nim se však postavilo několik bojovníků, z nichž nejznámější byl nakonec Gjergj Kastrioti Skanderbeg z Krujë. Ten dokázal úspěšně na 20 let jejich výpady zadržovat. Po Skanderbegovi se snažili Osmany držet zpátky Benátčané, avšak to se jim dařilo jen několik málo let; nakonec s nimi zpět do dnešní Itálie odešla (v několika vlnách) i řada Albánců a proto žije v zemi poměrně homogenní menšina.
Osmané v Albánii nakonec vládli další stovky let; vytlačili křesťany do hor a zavedli islám. Ten se v zemi rozšířil až po čase, především proto, že osmanský systém motivoval Albánce ke konverzi, ovšem nenutil je. Ti takového postupu často využívali, aby jim byl umožněn společenský vzestup. Zatímco v 19. století docházelo v okolní Evropě k rozvoji, Albánie zůstávala zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem. Trpěla typickými problémy, které sužovaly téměř všechny odlehlejší oblasti Turecka.
Proti Osmanské nadvládě propukala různá povstání; mezi lety 1756 a 1831 získal na severu země moc rod Bušatliů, mezi lety 1787 a 1822 pak na jihu země vládl jako téměř nezávislý správce Ali paša Tepelenský.

Albánské národní obrození a cesta k nezávislosti

Od 2. poloviny 19. století se postupně rodilo albánské národní hnutí jehož nejsilnějším představitelem byla tzv. Prizrenská liga, jedna z národních organizací, která požadovala na sultánovi autonomii těch sandžaků, které byly osídlené Albánci. S obrozeneckým procesem však přišli Albánci až mnohem později, než okolní národy (s výjimkou Makedonců); teprve až na konci 19. století. Do té doby byli do velké míry loajální Osmanské říši, byť se ozývaly stále častěji hlasy volající minimálně po autonomii (např. právě zmíněná Prizrenská liga měla zájem o vybudování Albánie na značně větším území než je dnes, včetně např. Sandžaku.
Řada ostatních národů, jako např. Řekové, nebo Srbové, snili o rozparcelování albánského území mezi své vlastní státy, rozvíjející se na úkor turecké půdy. To byl také jeden ze záměrů, kterého tyto státy chtěly docílit během Balkánských válek. Řada Albánců, mezi nimiž byl například Hasan Prishtina, se však proti tomuto postupu postavila. Znepokojeni vývojem Mladoturecké revoluce se vzbouřili a požadovali od turecké vlády změny. Poté, co Istanbul souhlasil, byli povstalci uspokojeni a situace se na čas uklidnila.

Nezávislost a Albánské knížectví

Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost a stala se republikou. Požadavek na vytvoření autonomního státu, který předložili představitelé země osmanské vládě, její ministři přijali. 17. prosince 1912 pak evropské mocnosti přiznaly zemi autonomní status pod svrchovaností sultána. V Londýně byla 29. července 1913 podepsána mírová smlouva, která Albánii již stanovila definitivně jako autonomní, suverénní a dědičné knížectví, jehož existence a neutralita byla garantována šesti velmocemi (Rakousko-Uhersko, Německo, Francie, Itálie, Velká Británie a Rusko) a do zvolení knížete měla nejvyšší moc vykonávat Mezinárodní kontrolní komise(MKK). Jako zájemci na albánský knížecí trůn se našli např. italský markýz Giovanni Kastriota Skanderberg d´Auletta nebo španělský šlechtic Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco, kteří odvozovali svůj původ od hrdinného Skadenberga, ovšem neměli podporu velmocí a tak nepřicházeli v úvahu. Stejně dopadli i kandidáti z Albánie nebo černohorský král Nikola I.. Neuspěli však také kandidáti velmocí většinou katolíci. Úspěšně dopadl až Wilhelm Weid z Neuwiedu z Porýní, jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdálený příbuzný byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny. Wilhelm Weid dorazil do Albánie 7. března 1914 a za své sídelní město si vybral přístav Durres (Drač), tak začala dvousetdenní vláda Viléma Weida v Albánii.

V Mexiku objevili 1300 let starou zmínku o roce 2012

9. prosince 2011 v 23:18 Uložené skryté odkazy
Poblíž zřícenin starého mayského osídlení v mexickém Comalcalcu archeologové objevili cihlu, na níž je vyryt fragment kalendáře, který končí rokem 2012, uvedla agentura AP. Je to už druhý nález, který zmiňuje tento rok jako konec určitého cyklu. S předchozím objevem se shoduje i v datu 21. 12. 2012.
Mayský chrám v Comalcalcu na území dnešního Mexika skrýval rytinu s další zmínkou o konci kalendářního cyklu v roce 2012.
Mexický archeologický institut trvá na tom, že staří Mayové na toto datum nepředpověděli žádnou katastrofu, pouze skončí jeden cyklus a bude nahrazen novým.
Chrám v Comalcalcu je mezi starými mayskými rituálními stavbami nezvyklý tím, že je postaven z cihel. Právě na jedné z nich vědci našli vyrytou zmínku o konci kalendářního cyklu v prosinci 2012. Rytina se nacházela na vnitřní straně cihly. Pochází z doby před zhruba 1300 lety.
Dosud jediná mayská památka, která odkazuje k roku 2012, je kamenná tabulka z Tortuguera v jihomexickém státě Tabasco. Právě tehdy má skončit poslední, třináctý cyklus tzv. Dlouhého počtu. Cykly, které se v mayském kalendáři nazývají baktuny, trvají 394 let. Vzhledem k tomu, že staří Mayové vnímali plynutí času cyklicky, tedy jako pravidelné opakování určitých period, měl by se po naplnění 13. baktunu (který začal 11. srpna 3114 př. n. l.) kalendář přetočit opět na začátek. Podle převedení mayského datování do gregoriánského kalendáře by k tomu mělo dojít v den zimního slunovratu, 21. prosince 2012.

Bolon Yokte se snese z nebes

Konec 13. baktunu je na tabulce z Tortuguera ovšem doprovázen obtížně čitelným a málo srozumitelným textem, který nabízí mnoho způsobů interpretace. Hovoří se v něm o příchodu tajemného mayského boha jménem Bolon Yokte, který se "snese z nebes".
Zřejmě i z tohoto důvodu přitahuje toto datum pozornost lovců a vykladačů mystérií. Podle různých předpovědí tak má na konci roku 2012 dojít ke globální katastrofě. Apokalyptický konec světa má mít například na svědomí srážka s planetou Nibiru.
Jiní hovoří o duchovní obrodě světa, transformaci vědomí lidstva a nastolení nového řádu, který se navrátí k původním, nemateriálním hodnotám.
Vědci z Mexického archeologického institutu ale tyto mysteriózní předpovědi odmítají. Podle nich konec jednoho Dlouhého počtu neznamená nic jiného, než že se započne nový Dlouhý počet. "Mesianistické vidění západního světa pokroutilo obraz chápání vesmíru starými jihoamerickými civilizacemi," uvedli odborníci.

Precizní kalendář

Pro staré Maye stejně jako pro ostatní starověké národy se řád světa a vesmíru zakládal na opakování jednotlivých cyklů. Stejně vnímali běh života i civilizace starého Předního i Dálného východu. Moderní lineární vnímání času, v němž spěje všechno kupředu a nic se nemůže opakovat, je křesťanská novota, která je v dějinách světa poměrně ojedinělá.
Mayský kalendář, jenž je založen na ještě starším systému vynalezeném Olméky, je i podle dnešních měřítek pozoruhodně precizní. Odráží se v něm dlouhodobé a důkladné pozorování pohybu vesmírných těles, jež dospělo k výsledkům srovnatelným s měřením astronomů, kteří využívají moderní přístroje.

Objevené černé díry by spolkly celou sluneční soustavu

9. prosince 2011 v 23:12 Supernovy,Komety,Hvězdy a jiná vesmírná tělesa
Největší dosud známé černé díry objevili astronomové v souhvězdí Lva a ve Vlasech Bereniky. Hmotnost každé z nich odpovídá deseti miliardám hvězd, jako je naše Slunce. Jsou také mnohem větší, než dosud známé černé díry.
Foto obří černé díry
"Pro srovnání, tyto černé díry jsou 2500krát hmotnější než černá díra v srdci Mléčné dráhy," uvedl vedoucí výzkumu Nicholas McConnell z University of California, Berkeley.
Dosud největší černá díra byla objevena v galaxii Messier 87, ta je však "jen" jako 6,3 miliardy našich sluncí. Nově objevené díry by mohly snadno spolknout celou sluneční soustavu. Horizont události, tedy hranice, kdy z černé díry neunikne ani světlo, se u obou těchto objektů nachází ve vzdálenosti od jejich středu, která odpovídá pětinásobku vzdálenosti Pluta od Slunce.

Archeologové nalezli v moři město starší než Trója

3. prosince 2011 v 9:34 Kmeny a národnosti celého světa dnešní i zaniklé
Turečtí archeologové nalezli v moři u vstupu do Dardanel pozůstatky pravěkého města staršího než Trója. Oznámila to webová stránka Turk National.
"Snadno tam uvidíme pozůstatky osídlení starého sedm tisíc let. Toto místo můžeme označit za ztracené město," řekl docent Rüstem Aslan z Dardanelské univerzity v tureckém Canakkale, který výzkum vedl. Zdůraznil, že nalezené sídliště je o dva tisíce let starší než nejranější vrstvy Tróje, která se nachází nedaleko odsud.
První stopy sídliště byly objeveny při povrchovém průzkumu na pobřeží - tvořily je úlomky keramiky a nářadí datované k roku 5000 před naším letopočtem. Vědci pak začali zkoumat hypotézu, zda se v blízkosti nenachází sídelní pahorek, a skutečně jeden našli.
Podle Aslana je to jen první náznak civilizace, která kdysi rozkvétala okolo úžin. "Soudíme, že civilizace na březích Bosporu a Dardanel byla pohlcena vodou. Pahorek je také z 90 procent zalit mořem a nabízí významné náznaky, kam tehdy asi sahala hladina," uvedl.
Trója vyrostla na asijském břehu Dardanel. První město zde vzniklo kolem roku 3000 př. n. l.

Vědci našli v oceánu pozůstatky pradávného kontinentu Gondwana

3. prosince 2011 v 9:28 Od pravěku,středověk až po dnešní dny
Australští vědci ve čtvrtek objevili oblast v Indickém oceánu, kde se nachází pozůstatky pradávného kontinentu Gondwana. Očekávají, že prozkoumání jim pomůže vysvětlit, jak se formovaly dnešní kontinenty.
Zeměkoule, jak vypadala před 550 milióny lety. Tvořily ji čtyři kontinenty, Gondwana je zobrazena vlevo nahoře.
Vědci při zkoumání hlubokomořské plošiny západně od australského Perthu našli dva ostrovy asi 1600 kilometrů západně od pobřeží Austrálie. Jsou velké asi jako Skotsko. Fosilie, které kameny u těchto ostrovů obsahují, dokazují, že kdysi byly nad, či těsně pod mořskou hladinou. Nyní jsou ostrovy v hloubce 1600 metrů.
"Je to velký objev, který nám snad objasní, jak se Gondwana rozlomila na dnešní Austrálii, Antarktidu a Indii," řekla geofyzička Joanne Whittakerová. To se stalo před 80 až 130 milióny lety.
Whittakerovou zajímá především další cesta Indie, která se v průběhu miliónů let připojila k asijskému kontinentu. Jejím "nárazem" do kontinentu vznikly Himaláje.
Podle vědců jsou ostrovy pozůstatky, které "zapadly" do moře právě při lámání Indie od Gondwany.
Vědci tušili, že pozůstatky se budou nacházet někde ve východní části Indického oceánu. Oblast je ale nejméně prozkoumanou částí světa vůbec.
Gondwana byla jedním z prakontinentů, byla součástí velekontinentu Pannotie. Postupně se od něj odtrhly Laurentie (část dnešní Severní Ameriky), Baltika, (kontinent později zanikl a stal se součástí více kontinentů) a Siberie (území dnešní Sibiře). Kontinenty se dál rozpadaly a formovaly se nové.