Dějiny Albánie od roku 700

10. prosince 2011 v 16:20 |  Osvobozené státy světa a jejich dějiny
Dějiny Albánie začínají již v dobách jejího dávnověku, tisíce let před naším letopočtem. V té době oblast dnešního státu obsadily Ilyrské kmeny, předchůdci dnešních Albánců. Ilyry později začali vytlačovat Řekové, jejich první sídla se začala objevovat někdy v 7.8. století př. n. l.. Římská říše zajistila území dnešní Albánie rozvoj a potlačila meziklanové spory. Vznikly přístavy, mnohé pevnosti, akvadukty a silnice Via Egnatia. Těžila se měď, stříbro a asfalt. Krušné časy země prožila ve středověku, kdy byla pod Osmanskou nadvládou, i v době moderní, kdy se sem rozšířil komunistický režim. Po roce 1991 je Albánie parlamentní demokracií.http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9e/Butrint.jpgButrint, město z dob starého Řecka

Počátky

Kmen Ilyryů obsadil území dnešní Albánie někdy kolem roku 2000 př. n. l., jednalo se o první zdokumentované osídlení. Tehdejší kmen nesl název Albanoi, a dal tak zemi její název.

Antika

Ilyry později začali vytlačovat Řekové, jejich první osídlení se začala objevovat někdy v 7.8. století př. n. l.
Z této doby například pochází též i Butrint, město na jihu země, jež je dnes památkou UNESCO. Ilyrská království existovala ještě ve 3. století př. n. l.; a stále soupeřila s Řeky. Sjednotitelem mnohých Ilyrských vládců se stal král Agron, který ovládal před koncem 3. století př. n. l. oblasti severu dnešní Albánie, Černou Horu a Hercegovinu. Po jeho smrti však jeho nástupce porazili Římané.
Římané, kteří zemi obsazovali po částech; od 2. století př. n. l. až do období přelomu letopočtu. Římská říše umožnila na území dnešní Albánie rozvoj, a potlačila meziklanové spory. Vznikly přístavy, mnohé pevnosti, akvadukty a silnice Via Egnatia. Těžila se měď, stříbro a asfalt. Na Skadarském a Ohridském jezeru byl provozován rybolov a pěstovalo se také víno.
Na konci 4. století se do země rozšířilo křesťanství. Po rozdělení říše Albánie spadala pod Východořímskou, neboli Byzantskou říši.http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/58/Gjirokaster.jpgGjirokastër je jedno z mála měst, která se dochovala ve své původní osmanské podobě

Středověk

Byzantinský vliv však začalo ohrožovat Bulharsko, a později další státy, hlavně ze severu Raška, Zeta a Benátská republika. Několikrát na území současné Albánie vtrhli též barbaři.
Na přelomu 12. a 13. století vznikl první albánský státní útvar, bylo jím Arbešské knížectví. Ve 20. až 30. letech století patnáctého začali postupně zemi ovládat Osmané, proti nim se však postavilo několik bojovníků, z nichž nejznámější byl nakonec Gjergj Kastrioti Skanderbeg z Krujë. Ten dokázal úspěšně na 20 let jejich výpady zadržovat. Po Skanderbegovi se snažili Osmany držet zpátky Benátčané, avšak to se jim dařilo jen několik málo let; nakonec s nimi zpět do dnešní Itálie odešla (v několika vlnách) i řada Albánců a proto žije v zemi poměrně homogenní menšina.
Osmané v Albánii nakonec vládli další stovky let; vytlačili křesťany do hor a zavedli islám. Ten se v zemi rozšířil až po čase, především proto, že osmanský systém motivoval Albánce ke konverzi, ovšem nenutil je. Ti takového postupu často využívali, aby jim byl umožněn společenský vzestup. Zatímco v 19. století docházelo v okolní Evropě k rozvoji, Albánie zůstávala zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem. Trpěla typickými problémy, které sužovaly téměř všechny odlehlejší oblasti Turecka.
Proti Osmanské nadvládě propukala různá povstání; mezi lety 1756 a 1831 získal na severu země moc rod Bušatliů, mezi lety 1787 a 1822 pak na jihu země vládl jako téměř nezávislý správce Ali paša Tepelenský.

Albánské národní obrození a cesta k nezávislosti

Od 2. poloviny 19. století se postupně rodilo albánské národní hnutí jehož nejsilnějším představitelem byla tzv. Prizrenská liga, jedna z národních organizací, která požadovala na sultánovi autonomii těch sandžaků, které byly osídlené Albánci. S obrozeneckým procesem však přišli Albánci až mnohem později, než okolní národy (s výjimkou Makedonců); teprve až na konci 19. století. Do té doby byli do velké míry loajální Osmanské říši, byť se ozývaly stále častěji hlasy volající minimálně po autonomii (např. právě zmíněná Prizrenská liga měla zájem o vybudování Albánie na značně větším území než je dnes, včetně např. Sandžaku.
Řada ostatních národů, jako např. Řekové, nebo Srbové, snili o rozparcelování albánského území mezi své vlastní státy, rozvíjející se na úkor turecké půdy. To byl také jeden ze záměrů, kterého tyto státy chtěly docílit během Balkánských válek. Řada Albánců, mezi nimiž byl například Hasan Prishtina, se však proti tomuto postupu postavila. Znepokojeni vývojem Mladoturecké revoluce se vzbouřili a požadovali od turecké vlády změny. Poté, co Istanbul souhlasil, byli povstalci uspokojeni a situace se na čas uklidnila.

Nezávislost a Albánské knížectví

Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost a stala se republikou. Požadavek na vytvoření autonomního státu, který předložili představitelé země osmanské vládě, její ministři přijali. 17. prosince 1912 pak evropské mocnosti přiznaly zemi autonomní status pod svrchovaností sultána. V Londýně byla 29. července 1913 podepsána mírová smlouva, která Albánii již stanovila definitivně jako autonomní, suverénní a dědičné knížectví, jehož existence a neutralita byla garantována šesti velmocemi (Rakousko-Uhersko, Německo, Francie, Itálie, Velká Británie a Rusko) a do zvolení knížete měla nejvyšší moc vykonávat Mezinárodní kontrolní komise(MKK). Jako zájemci na albánský knížecí trůn se našli např. italský markýz Giovanni Kastriota Skanderberg d´Auletta nebo španělský šlechtic Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco, kteří odvozovali svůj původ od hrdinného Skadenberga, ovšem neměli podporu velmocí a tak nepřicházeli v úvahu. Stejně dopadli i kandidáti z Albánie nebo černohorský král Nikola I.. Neuspěli však také kandidáti velmocí většinou katolíci. Úspěšně dopadl až Wilhelm Weid z Neuwiedu z Porýní, jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdálený příbuzný byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny. Wilhelm Weid dorazil do Albánie 7. března 1914 a za své sídelní město si vybral přístav Durres (Drač), tak začala dvousetdenní vláda Viléma Weida v Albánii.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama