Leden 2012

Karolina Leopoldina Rakouská

11. ledna 2012 v 11:55 Již zaniklé státy celého světa

Leopoldina Rakouská se narodila 22.1.1797, jako dcera svého otce Frantiska Josefa I Rakouského a jeho druhé ženy Marie Terezie Karoliny Neapolsko- Sicilské. Patřila do dynastie Habsburků.


Vyrůstala v teple a bezpečí domova. V té době vládly na vídeňském dvoře téměř měšťanské zvyky, ceremonie se dodržovaly jen při slavnostních příležitostech.

Leopoldina pocházela z jedenácti dětí. Pět zemřelo v dětství. Dospělosti se dožili: Marie Luisa, pozdější Ferdinand l., Marie Klementina, Karolina, František Karel a Marie Anna. Leopoldina měla blízký vztah k Marii Luise a k Marii Klementině.

Leopoldina nebyla nějak krásná, ale ani ošklivá. Měla plavé vlasy, světle modré oči, bílou pleť a krátký krk. Byla živá, veselá, ale i ustrašená a melancholická. Po své babičce Marii Karolině Neapolské podědila silnou vůli a tvrdošíjnost.

Jako desetiletá přišla Leopoldina o matku. Nevlastní matkou se stala o čtyři roky starší Marie Luisa Modenská, která byla citlivá a vzdělaná. Leopoldina k ní okamžitě přilnula.

V roce 1812 ukončilo tažení do Ruska Napoleonův vzestup. Na francouzský trůn se vrátila bourbonská dynastie a začala se formovat nová Evropa. Marie Luisa se v květnu vrátila do Vídně se synem / nar. 1811/. Vídeňský kongres jí věnoval parmské vévodství a tam v březnu 1816 odjela. Její syn, malý Napoleon František - vévoda Zákupský zůstal na vídeňském dvoře. V Leopoldině našel tetu, která si sním ráda hrála. Přitahoval ji klidný život, učení a její velkou zálibou byly minerály. Nedbala o svůj zevnějšek, oblékala se prostě. Protože věděla, že je velmi emocionální, nařídila si přísnou sebekázeň.. Jako žena z habsburského rodu měla velká smysl pro povinnost a hlubokou zbožnost. Také nevlastní matka Leopoldině zemřela. Ve snaze zahnat smutek se Leopoldina přimkla k otci. Snila o velké lásce a nemohla se smířit s intrikami a klepy na vídeňském dvoře.

Leopoldina souhlasila s domluveným sňatkem s Pedrem Alvaresem Babralem, který byl následníkem portugalského trůnu. Leopoldina se s nadšením pustila do studia portugalštiny. Také na roli manželky se připravovala svědomitě.

Její otec ji nabádal, aby se manželovi ve všem podřídila. O Pedrově nemoci a nemorálním způsobu života, o špatném charakteru a napjatém vztahu k otci se však nezmínil.

28.listopadu 1816 byla podepsána svatební smlouva. Jako zásnubní dar dostala Leopoldina ženichův portrét v rámu s brilianty. Vznášela se štěstí z toho, za jak krásného muže se má provdat.

13.5.1817 se ve Vídni v augustiánském kostele konala svatba. Ženicha zatupoval markýz Marialva.

Po oslavách opustila Leopoldina 2. června Vídeň a odcestovala do Brazílie. Po tříměsíční cestě konečně dorazila do Rio de Jančára. Čekalo ji velkolepé uvítání.
Konečně se setkala se svým mužem. Okamžitě to mezi nimi zajiskřilo a nedaly se přehlédnout vzájemné sympatie. Leopoldina okouzlila také tchána krále Jana Vl., který se do ní zamiloval. V budoucnu to byl právě on, kdo jí pomáhal sžít se s cizím prostředím.

Leopoldina byla novým domovem nadšená. Panovaly tady ovšem jiné zvyky, než na vídeňském dvoře: neporážek , špína, křičící služebnictvo a nedostatek dvorských ceremonií. Nemorálnost a chybějící zbožnost odporovaly Leopoldininu založení a výchově. Cizí jí byla nedůvěra v královské rodině. Nad vodou ji drželo pouze to, že se rodina měla do dvou let přestěhovat do Portugalska.

Pedro však nedokázal být své ženě věrný. Měl sklony k výbuchům a nedokázal se ovládat. Leopoldina věděla, že pokud chce se svým mužem vycházet, musí se mu zcela podřídit. Přenechávala mu svou měsíční apanáž, denně ho doprovázela na vybídkách.

Leopoldina neměla kromě krále Jana a švagrové Marie Terezy, žádné přátele. Stýskalo se jí po domově a kultivovaném vídeňském dvoře.

4. dubna 1819 porodila Leopoldina holčičku Marii de Glórii. Poté dvakrát potratila. 6. března 1821 přivedla na svět syna Jana Carlose.

Leopoldina se začala plně věnovat politice. Pedro jí bezmezně důvěřoval, vážil si jejího názoru. Na její popud bylo zrušeno mučení a bičování. Portugalské kortesy rozhodly o zrušení brazilského království a země získala opět statut kolonie. Pedro byl nucen se i s rodinou vrátit do Portugalska. Zatímco Pedro se neodvážil odporovat, Leopoldina pocítila silné pouto s Brazílií. Obětovala své přání vrátit se do Evropy a přiměla manžela, aby se vzepřel rozkazům Lisabonu a zůstal v Brazílii.

Brazilský lid jásal. Atmosféra ale byla velmi napjatá, země se ocitla na pokraji občanské války.

Leopoldina uprchla ve vysokém stupni těhotenství s dětmi do paláce Boa Vista. Její roční syn nezvládl cestování a zemřel. Měsíc na to se narodila druhá holčička Januária. Tato doba plná útrap Leopoldinu a Pedra sblížila. Pedro se rozhodl bojovat za svobodu Brazílie a vyhlásil v Riu nezávislost země.

Prohlášení nezávislosti Brazílie to byl vrchol Leopoldina krátkého života. Ještě netušila, že ji čeká osobní neštěstí.

Pedro se zahleděl do dony Domitily, která ho požádala o pomoc v osobní záležitosti. Tato žena ho zcela ovládla. Stala se centrem jeho života. Veřejnost protestovala proti tomu, jak se panovník ke své ženě choval. Jeho to však nezajímalo. Jmenoval svoji milenku vrchní dvorní dámou své ženy a tím ji velmi ponížil.

2.12.1825 porodila Leopoldina následníka trůnu a věřila, že se k ní manžel vrátí. Ale také jeho milenka porodila syna. Císař si své ženy přestal všímat. Nespokojenost obyvatelstva s jeho chováním rostla a on si uvědomoval nebezpečí. Naoko se tedy začal věnovat opět své ženě. Dlouho to nevydržel. Scházel mu takt a respekt k citům druhých.

Na podzim 1826 Leopoldina onemocněla. Už se neuzdravila a 11.12.1826 zemřela.

Byla pohřbena v Adjudském klášteře. Pedro na pohřeb nepřijel. Tvářil se sice jako truchlící vdovec, ale city předstíral. Na nátlak lidu si musel hledat jinou nevěstu a svou milenku zapomenout.


Archeologové nalezli v moři město starší než Trója

11. ledna 2012 v 9:33 Již zaniklé státy celého světa

Turečtí archeologové nalezli v moři u vstupu do Dardanel pozůstatky pravěkého města staršího než Trója. Oznámila to webová stránka Turk National.

"Snadno tam uvidíme pozůstatky osídlení starého sedm tisíc let. Toto místo můžeme označit za ztracené město," řekl docent Rüstem Aslan z Dardanelské univerzity v tureckém Canakkale, který výzkum vedl. Zdůraznil, že nalezené sídliště je o dva tisíce let starší než nejranější vrstvy Tróje, která se nachází nedaleko odsud.

První stopy sídliště byly objeveny při povrchovém průzkumu na pobřeží - tvořily je úlomky keramiky a nářadí datované k roku 5000 před naším letopočtem. Vědci pak začali zkoumat hypotézu, zda se v blízkosti nenachází sídelní pahorek, a skutečně jeden našli.

Podle Aslana je to jen první náznak civilizace, která kdysi rozkvétala okolo úžin. "Soudíme, že civilizace na březích Bosporu a Dardanel byla pohlcena vodou. Pahorek je také z 90 procent zalit mořem a nabízí významné náznaky, kam tehdy asi sahala hladina," uvedl.

Trója vyrostla na asijském břehu Dardanel. První město zde vzniklo kolem roku 3000 př. n. l.


Vědci našli v oceánu pozůstatky pradávného kontinentu Gondwana

11. ledna 2012 v 9:24 Již zaniklé státy celého světa

Australští vědci ve čtvrtek objevili oblast v Indickém oceánu, kde se nachází pozůstatky pradávného kontinentu Gondwana. Očekávají, že prozkoumání jim pomůže vysvětlit, jak se formovaly dnešní kontinenty.

Vědci při zkoumání hlubokomořské plošiny západně od australského Perthu našli dva ostrovy asi 1600 kilometrů západně od pobřeží Austrálie. Jsou velké asi jako Skotsko. Fosilie, které kameny u těchto ostrovů obsahují, dokazují, že kdysi byly nad, či těsně pod mořskou hladinou. Nyní jsou ostrovy v hloubce 1600 metrů.

"Je to velký objev, který nám snad objasní, jak se Gondwana rozlomila na dnešní Austrálii, Antarktidu a Indii," řekla geofyzička Joanne Whittakerová. To se stalo před 80 až 130 milióny lety.

Whittakerovou zajímá především další cesta Indie, která se v průběhu miliónů let připojila k asijskému kontinentu. Jejím "nárazem" do kontinentu vznikly Himaláje.

Podle vědců jsou ostrovy pozůstatky, které "zapadly" do moře právě při lámání Indie od Gondwany.

Vědci tušili, že pozůstatky se budou nacházet někde ve východní části Indického oceánu. Oblast je ale nejméně prozkoumanou částí světa vůbec.

Gondwana byla jedním z prakontinentů, byla součástí velekontinentu Pannotie. Postupně se od něj odtrhly Laurentie (část dnešní Severní Ameriky), Baltika, (kontinent později zanikl a stal se součástí více kontinentů) a Siberie (území dnešní Sibiře). Kontinenty se dál rozpadaly a formovaly se nové.


V Mexiku objevili 1300 let starou zmínku o roce 2012

11. ledna 2012 v 9:19 Uložené skryté odkazy

Poblíž zřícenin starého mayského osídlení v mexickém Comalcalcu archeologové objevili cihlu, na níž je vyryt fragment kalendáře, který končí rokem 2012, uvedla agentura AP. Je to už druhý nález, který zmiňuje tento rok jako konec určitého cyklu. S předchozím objevem se shoduje i v datu 21. 12. 2012.

Mayský chrám v Comalcalcu na území dnešního Mexika skrýval rytinu s další zmínkou o konci kalendářního cyklu v roce 2012.

Mexický archeologický institut trvá na tom, že staří Mayové na toto datum nepředpověděli žádnou katastrofu, pouze skončí jeden cyklus a bude nahrazen novým.

Chrám v Comalcalcu je mezi starými mayskými rituálními stavbami nezvyklý tím, že je postaven z cihel. Právě na jedné z nich vědci našli vyrytou zmínku o konci kalendářního cyklu v prosinci 2012. Rytina se nacházela na vnitřní straně cihly. Pochází z doby před zhruba 1300 lety.

Dosud jediná mayská památka, která odkazuje k roku 2012, je kamenná tabulka z Tortuguera v jihomexickém státě Tabasco. Právě tehdy má skončit poslední, třináctý cyklus tzv. Dlouhého počtu. Cykly, které se v mayském kalendáři nazývají baktuny, trvají 394 let. Vzhledem k tomu, že staří Mayové vnímali plynutí času cyklicky, tedy jako pravidelné opakování určitých period, měl by se po naplnění 13. baktunu (který začal 11. srpna 3114 př. n. l.) kalendář přetočit opět na začátek. Podle převedení mayského datování do gregoriánského kalendáře by k tomu mělo dojít v den zimního slunovratu, 21. prosince 2012.

Bolon Yokte se snese z nebes

Konec 13. baktunu je na tabulce z Tortuguera ovšem doprovázen obtížně čitelným a málo srozumitelným textem, který nabízí mnoho způsobů interpretace. Hovoří se v něm o příchodu tajemného mayského boha jménem Bolon Yokte, který se "snese z nebes".

Zřejmě i z tohoto důvodu přitahuje toto datum pozornost lovců a vykladačů mystérií. Podle různých předpovědí tak má na konci roku 2012 dojít ke globální katastrofě. Apokalyptický konec světa má mít například na svědomí srážka s planetou Nibiru.

Jiní hovoří o duchovní obrodě světa, transformaci vědomí lidstva a nastolení nového řádu, který se navrátí k původním, nemateriálním hodnotám.

Vědci z Mexického archeologického institutu ale tyto mysteriózní předpovědi odmítají. Podle nich konec jednoho Dlouhého počtu neznamená nic jiného, než že se započne nový Dlouhý počet. "Mesianistické vidění západního světa pokroutilo obraz chápání vesmíru starými jihoamerickými civilizacemi," uvedli odborníci.

Precizní kalendář

Pro staré Maye stejně jako pro ostatní starověké národy se řád světa a vesmíru zakládal na opakování jednotlivých cyklů. Stejně vnímali běh života i civilizace starého Předního i Dálného východu. Moderní lineární vnímání času, v němž spěje všechno kupředu a nic se nemůže opakovat, je křesťanská novota, která je v dějinách světa poměrně ojedinělá.

Mayský kalendář, jenž je založen na ještě starším systému vynalezeném Olméky, je i podle dnešních měřítek pozoruhodně precizní. Odráží se v něm dlouhodobé a důkladné pozorování pohybu vesmírných těles, jež dospělo k výsledkům srovnatelným s měřením astronomů, kteří využívají moderní přístroje.



Teleskop zachytil hvězdu umírající v oblaku zeleného dýmu

11. ledna 2012 v 9:12 Supernovy,Komety,Hvězdy a jiná vesmírná tělesa

Na jednom ze záběrů Hubbleova teleskopu našli astronomové velký zelený bod. Pátrali po tom, co se jim podařilo vyfotografovat. Podrobná analýza ukázala, že s největší pravděpodobností jde o hvězdu ve stadiu smrti.

Ve veřejně přístupné galerii fotografií pořízených Hubbleovým teleskopem se tento záběr objevil teprve nedávno, vědci jej však studují již od roku 2006. Snímek zachycuje takzvanou kulovou hvězdokupu s označením NGC 1846, jež se nachází ve Velkém Magellanově oblaku u Mléčné dráhy. Vzdálenost hvězdokupy od Země se odhaduje na 160 tisíc světelných let.

Na základě provedené analýzy se vědci domnívají, že zelený oblak kolem umírající hvězdy tvoří jakousi bublinu plynů vzniklých při explozi jejích svrchních vrstev. Zatím není jisté, zda se hvězda nachází přímo ve hvězdokupě, astronomové však předpokládají, že tomu tak je.

"Uvnitř bubliny je vidět vyhořelá hvězda. Není jisté, jestli je tato mlhovina součástí NGC 1846, nebo jen leží na stejné úrovni v zorném poli. Měření pohybu hvězd ve hvězdokupě a pohybu mlhoviny ukázala, že by mlhovina mohla být součástí hvězdokupy," uvedl mluvčí NASA.


Černá díra se brzy rozzáří při polykání mraku většího než Země

10. ledna 2012 v 16:13 Supernovy,Komety,Hvězdy a jiná vesmírná tělesa

Vědci objevili obří plynový mrak, který bude v brzké budoucnosti "spolknut" černou dírou v centru naší galaxie. Astronomové budou takový jev moci sledovat poprvé. Dosud tajuplná černá díra by se při "konzumaci" mraku měla navíc výrazně osvítit.

Gravitace černé díry je natolik silná, že pohltí i světlo

Plynový mrak se při tom roztrhá na kusy. To vědcům přinese možnost detailněji tento vesmírný objekt sledovat, a zjistit tak nové informace. Podívaná se naskytne v roce 2013, uvedla BBC.

Vědci předpokládají, že celková hmota plynového mraku je asi třikrát větší než hmota Země. Podle nich mrak oválného tvaru za posledních sedm let zdvojnásobil svoji rychlost na 2,35 kilometru za sekundu.

Tato černá díra, přezdívaná Sagittarius A*, se nachází asi 27 tisíc světelných let od Země a je asi čtyřmiliónkrát větší než naše Slunce. Díra do sebe vtáhne vše ve svém okolí včetně světla. Astronomové o ní však vědí jen velmi málo.

To by se nyní mohlo změnit, jakmile se k ní plynový mrak přiblíží. Proces vtahování mračna vytvoří sprchu paprsků, které černou díru osvítí a vědcům pomohou prostor prozkoumat. Proces bude sledovat hned několik teleskopů.


Oběv nové super černé díry

10. ledna 2012 v 16:08 Supernovy,Komety,Hvězdy a jiná vesmírná tělesa

Největší dosud známé černé díry objevili astronomové v souhvězdí Lva a ve Vlasech Bereniky. Hmotnost každé z nich odpovídá deseti miliardám hvězd, jako je naše Slunce. Jsou také mnohem větší, než dosud známé černé díry.

"Pro srovnání, tyto černé díry jsou 2500krát hmotnější než černá díra v srdci Mléčné dráhy," uvedl vedoucí výzkumu Nicholas McConnell z University of California, Berkeley.

Dosud největší černá díra byla objevena v galaxii Messier 87, ta je však "jen" jako 6,3 miliardy našich sluncí. Nově objevené díry by mohly snadno spolknout celou sluneční soustavu. Horizont události, tedy hranice, kdy z černé díry neunikne ani světlo, se u obou těchto objektů nachází ve vzdálenosti od jejich středu, která odpovídá pětinásobku vzdálenosti Pluta od Slunce.

Jedna z děr je v centru galaxie NHC 3942 v souhvězdí Lva ve vzdálenosti 320 miliónů světelných let od Země. Druhá černá díra je v galaxii NGC 4880 ve vzdálenosti 335 miliónů světelných let. Obě galaxie patří k nejjasnějším ve své oblasti.

Podle vědců zřejmě obrovské černé díry vznikly sloučením několika menších. "Víme, že větší galaxie vznikly spojováním menších. Během tohoto procesu se zřejmě spojily i černé díry ve středech menších galaxií a utvořily velké černé díry," řekl astrofyzik Chung-Pei Mai z Kalifornské univerzity.

Černé díry podle astronomů vznikají poté, co se gravitační síla hvězdy stane příliš silnou a objekt se zhroutí do jediného bodu. Pojmenování dostaly černé díry podle skutečnosti, že uvnitř nich je tak silná gravitační síla, že z nich neunikne ani vlastní světlo.


Husité a jejich boj

10. ledna 2012 v 9:37 Jak vzniklo království koruny České

Husitství

Dnes s jistotou nevíme jaké barvy na svých praporcích husité používali. V Husitské kronice Vavřince z Březové se uvádí, že husité se vyznačovali bílým a červeným kalichem. Zmínka o zlatém kalichu na červeném poli (viz. obrázek) pochází z Jenského kodexu, ten je však datován až v závěru 15. století.

Dnes všeobecně nejznámější korouhev - červený kalich na černém poli, zřejmě pochází až z 19. století a ve středověku se vůbec nepoužívala.

Husitství (někdy také husitské války, husitská revoluce, v marxistické historiografii také husitské revoluční hnutí) představuje hnutí vzešlá z reformního proudu v katolické církvi, které odvozuje svůj původ od učení mistra Jana Husa a žádá dalekosáhlou reformu církve. Husité sami se nazývali kališníci, teprve později začali používat i označení husité, které bylo zprvu pejorativní, a později utrakvisté.

Chronologie

Chronologicky se husitské války zařazují do 15. století. O době od 90. let 14. století do léta 1419 se obvykle hovoří jako o jakési předehře k počátku husitské revoluce. Jako další předěl je chápán rok 1427, kdy se upevnila hegemonie polních obcí a zároveň v Praze proběhl převrat, který znamenal příklon k radikálnímu husitismu pražského souměstí. Radikálové ve svých rukou drželi politickou moc až do bitvy u Lipan v květnu 1434, jako konec další etapy je chápán rok 1436 a vyhlášení Basilejských kompaktát. Tento rok je tradičně i uváděn jako konec husitských válek. Historikové František Šmahel a Petr Čornej ve svých novějších pracích ovšem nepovažují rok 1436 za konec husitských válek, ale upozorňují na souvislost vývoje v druhé polovině 15. století s dějinami před rokem 1436. Pro Františka Šmahela husitské války končí až kutnohorským náboženským mírem v roce 1485, Petr Čornej rozděluje husitské války na dvě etapy 1419-1436 a 1467-1479.

Důvody nespokojenosti

Na konci vlády Karla IV. byly země Koruny české jedním z nejmocnějších středoevropských států. Přesto tento prudký vzestup měl své stinné stránky - zemědělská produkce dosáhla hranice svých možností. Mor sice v Čechách ani na Moravě nenabyl katastrofických rozměrů, nicméně jeho dopady na mentalitu obyvatelstva byly stále dosti velké.

Založení pražské univerzity sice pozvedlo Prahu kulturně, avšak na přelomu 14. a 15. století již bylo vzdělanců tolik, že nemohli najít uplatnění. Oslabení vlivu cizinců v roce 1409 Kutnohorským dekretem vedlo ke snížení kvality a vlivu pražské univerzity a dále také ke kulturní izolaci českých zemí. Napětí uvnitř církve vznikalo také kvůli sociálním rozdílům mezi duchovními.

Někteří kazatelé upozorňovali na neutěšené poměry v soudobé církvi a potřebu reformy této instituce, která se vzdálila původním ideálům a jejíž představitele často jednali v rozporu s vlastním učením.

Univerzita se navíc stala místem teologicko-filosofického boje - čeští vzdělanci dostali přijetím myšlenek Johna Wycliffa, které do Čech přinesl Jeroným Pražský, možnost odlišit se od německých nominalistů. Zprvu se tato diskuse odehrávala v rámci odborného diskursu, když však byly roku 1403 Viklefovy články shromážděním univerzitních mistrů odsouzeny, napětí se jen vyhrotilo a podpořilo zášť vůči cizím vzdělancům. Tyto myšlenky nacházely v Čechách půdu po sňatku princezny Anny, sestry Václava IV., s anglickým králem Richardem II. Viclefovy názory však v Praze nebyly nové, již roku 1381 s jeho názory na eucharistii polemizoval Mikuláš Biskupec a na oprávněnost majetku roku 1393 arcibiskup Jan z Jenštejna. Na pražské univerzitě pak od začátku 15. století probíhal spor mezi filozofickými a teologickými zastánci nominalismu (většinou cizinci) a přívrženci realismu, reprezentovanými především českou stranou a Viklefovými přívrženci. V držení se Viklefa sledoval své učitele Stanislava ze Znojma a Štěpána z Pálče. Roku 1403 německá část univerzity odsuzuje Viklefovy názory sepsané dominikánem Janem Hübnerem. Viklefovy myšlenky užíval Jan Hus i ve svých kázáních lidu.

Čeští mistři včetně Jana Husa měli podporu krále Václava IV. Roku 1405 odvolává Stanislav ze Znojma své názory ohledně remanenční nauky na pokyn papežské kurie dané pražskému arcibiskupovi Zbyňku Zajíci z Házmburka, vedoucí osobností české strany na univerzitě se tak stává právě Jan Hus. Papež Řehoř XII. pak prostřednictvím pražského arcibiskupa vybízel Karlovu univerzitu, aby Viklefovo učení zavrhla. Český univerzitní národ sice soupis z Viklefa vybraných vět na shromáždění 20. května 1408 odsoudil, avšak svými formulacemi dal najevo, že pokud je Viklef chápán správně a v souvislostech, nejsou podle něj jeho názory kacířské. Arcibiskup Zbyněk na králův nátlak vyhlásil, že v zemi nebylo shledáno bludů.

Václav IV. navíc nebyl schopný natolik, aby dokázal úspěšně překonat spory s Janem z Jenštejna či šlechtou. S vládou Václava IV. nebyla spokojena ani aristokracie, důsledkem čehož byl Václav roku 1393 zajat a omezen. V zemi navíc stále více rostl neklid. Na Moravě již několik desítek let probíhaly boje mezi Joštem a jeho bratry. Když pak tyto boje skončily, utvořili nyní nezaměstnaní bojovníci družiny, které v zemi loupily a hledaly nové uplatnění.

Hlasatelé nespokojenosti

Kazatelé požadující nápravu stávajících poměrů se objevovali již v době vlády Karla IV. (Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže). Do značné míry se jednalo o módní záležitost, s postupem času však kritika začala nabývat na síle a důrazu. Každá restrikce (1403 zákaz Viklefových článků, 1412 uvalení klatby na Jana Husa) pak v kališnických kazatelích jen vyvolávala pocit mučedníků za pravdu a zostřovala jejich rétoriku.

Drtivá většina kazatelů (Jan Hus, Jeroným Pražský, Jakoubek ze Stříbra) zůstávala pevně zakotvena v tradici Bible. Současný řád si přáli vylepšit, nikoli však změnit zcela od základů, cílem byl návrat k sjednocené církvi, která by znovu naplňovala ideály rané církve. Poddaní mají autority poslouchat, avšak jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí nestojí proti Boží vůli. Kritizovány byly také odpustky, při jejichž prodeji v roce 1412 vypukly v Praze pouliční bouře.

Husitské myšlenky se zprvu šířily výhradně mezi měšťany, teprve v 10. letech 15. století se začaly šířit i na venkov, kde se pak spojily s myšlenkami chiliasmu a nabyly bojovné síly.

Upálení Jana Husa a následky

Roku 1410 byl zvolen římským králem Zikmund Lucemburský. Situace v Říši byla neklidná, navíc komplikována papežským schizmatem. Na Zikmundovo naléhání byl proto svolán kostnický koncil, který měl vyřešit problém trojpapežství. Cílem koncilu bylo také prodiskutovat reformu církve a zároveň se vypořádat s herezemi. V rámci toho byl na koncil povolán i Jan Hus, který však již předem prohlásil papeže za antikrista, autoritu církevního soudu neuznal a veřejně se odvolal ke Kristu. Husovo učení, např. spis O církvi (De ecclesia), v němž za hlavu církve pokládá Krista a za její členy lidi toužící po spasení, nebo učení o příslušnosti/nepříslušnosti k církvi lidí predestinovaných k spáse, či zatracení, bylo nakonec prohlášeno za herezi. Z Husova spisu vyplývalo, že papež, který jedná zle, není nejen hlavou církve, ale dokonce ani její částí (což se vztahovalo k Janu XXIII, nařčenému z pirátství a sodomie). A jelikož Hus stále nebyl ochoten své učení odvolat, byl předán světské moci a 6. července 1415 před kostnickými hradbami upálen. Zbylý popel vhodili katovi pacholci do řeky Rýna. Po Husovi tak nezůstalo nic, co by mohli jeho přívrženci uctívat. O rok později byl koncilem odsouzen na hranici také Mistr Jeroným Pražský, druhá nejvýznamnější postava pražského reformního kruhu.

Husovo upálení však mělo zcela opačný účinek, než koncil zamýšlel - místo toho, aby kacířské učení zaniklo, začalo se v českých zemích rychle šířit a Hus začal být uctíván jako mučedník. Symbolem hnutí se stal kalich, který měl symbolizovat jeden z požadavků hnutí - přijímání podobojí, jakožto výrazu rovnosti duchovních a laiků. Brzy se však mezi kališníky začaly projevovat i rozdíly (sociální, názorové i zájmové), které nakonec vedly ke vzniku několika husitských proudů - od umírněného proudu až po zcela radikální.

Situace se vyhrotila hlavně v Praze, kde se vůdcem radikálně smýšlejících husitů stal kazatel Jan Želivský, který dosáhl svými strhujícími kázáními rychle velké obliby. Václav IV. se ještě pokusil vzestupu revolučních nálad zabránit a na radnici Nového Města pražského dosadil na počátku června 1419 nové konšely, kteří zatkli několik novoměstských husitů. Netrvalo dlouho a husité pod vedením Želivského napadli Novoměstskou radnici a konšely vyházeli z oken (podle latinského výrazu pro okno se tato událost nazývá defenestrace) a několik z nich ubili. Kronikáři uvádějí, že po zprávě o této události postihl Václava IV. na Novém hradu záchvat hněvu (asi mrtvice), pod jehož vlivem mu rychle ubývalo sil, během několika týdnů zemřel (16. srpna 1419). První pražská defenestrace byla počátkem husitské revoluce, která přerostla v dlouholeté války.

Po smrti Václava IV. se jediným právoplatným dědicem českého trůnu stal uherský a římský král Zikmund. Šlechta, ať katolická či husitská, s tím v podstatě souhlasila, ale v souladu s tehdejšími zvyklostmi byl vypracován seznam podmínek, za jakých měl Zikmund usednout na český trůn. Tyto podmínky se ukázaly být pro Zikmunda, pokud by chtěl v českých zemích vládnout jako silný a nezávislý panovník, nepřijatelné. Odjel tedy do Vratislavi, kde se začal připravovat na křížovou výpravu proti husitům.



Čechy zachvátily revoluční nepokoje. Tzv. vedlejší země Koruny české, Slezsko a Lužice, zůstaly věrné katolické církvi, komplikovanější se ukázala být situace na Moravě. Část radikálních husitů se uchýlila na strategicky výhodný ostroh, nazývaný hradiště (snad bývalé opidum) nad řekou Lužnicí a vybudovala tady nové město. Dostalo biblický název Tábor (podle hory Tabor blízko Nazareta). Táborité (či také táboři) pod vlivem v té době vlivných chiliastických představ nechtěli žít podle dosud platných lidských zákonů, které považovali za nedokonalé, ale podle Božího zákona - Bible. Vzájemně se nazývali bratry a sestrami a po příchodu do města odevzdávali svůj majetek do kádí umístěných na náměstí; ten měl posloužit celé komunitě, aby dokázala překonat první kritický rok existence, kdy ještě nebyly ukotveny vztahy s okolním venkovem. V čele táborů stáli kněží, o vojenské záležitosti se starali čtyři hejtmané. Jedním z nich se stal muž se zkušenostmi ze záškodnických válek Jan Žižka z Trocnova, který se následně osvědčil jako vynikající vojevůdce. Nebyl nikdy poražen, přestože poslední léta svého života velel vojenským akcím husitů jako úplně slepý. Již od založení Tábora na jaře 1420 začal Jan Žižka se svými sbory úspěšně operovat v prostoru jižních a západních Čech, kde si začal systematicky podmaňovat bašty katolíků. Vítězně skončila i bitva u Sudoměře, kde se ho pokusila porazit západočeská katolická šlechta.